Rebe

Číst Mladou frontu je v poslední době docela zábava. Třeba před týdnem jsem se dočetla "Nezaměstnaných přibývá. Jeden z deseti je bez práce." Fíha, a já myslela, že bez práce je každý nezaměstnaný. Asi je náš sociální systém ještě velkorysejší, než jsem si myslela.

Další perly přineslo včerejší vydání. Muž, kterému chtěl policista zkontrolovat doklady, ujel, přičemž ubohému strážci zákona přejel nohy. Policista s přejetýma nohama PUTOVAL na ošetření do nemocnice. Ti naši policisté jsou vážně tvrďáci. Já bych asi z přejetou nohou nikam nedoputovala.
A víte, že východní Němci touží stát se znovu Němci východními? To jsou věci...

Vím, že české noviny považují jazykové redaktory za vyhazování peněz. Možná by ale stačilo, kdyby si redaktoři po sobě své příspěvky četli a používali při tom hlavu. Třeba bychom pak zase měli seriozní noviny a ne zábavný plátek.

Tak mi připadá nejnovější ústupek naší vlády požadavkům odborářů. Na začátku vláda přišla s návrhem, že se doba vysokoškolských studií nebude započítávat do věku odchodu do důchodu. Po mnoha (oprávněných) protestech přišla s ústupkem - středoškolská studia nám započtou! Tomu říkám kompromis...

Ale zaplťpámbůh za to. Souhlasím s tím, aby se věk odchodu posunul, klidně na 63 let pro ženy. Ale představa, že bych do důchodu šla až v 74 letech mě trochu vyděsila. Takhle to bude už v sedmdesáti

Možná tuhle písničku znáte, možná jste slyšeli i o bitvě u Hradce Králové roku 1866, kde se střetla rakouská a pruská vojska. Možná jste ale, jako já, neměli představu, jak strašná tahle bitva byla. Byla to největší evropská bitva 19. století a zahynulo v ní více než 40.000 lidí. Tohle číslo se mnou ale nezamávalo tak jako procházka místy, kde se bojovalo.

Nejdřív jsme prošli lesíkem Svíb. Lesík je velký asi jako Karlovo náměstí, ale náměstí by to nikdo udělat nemohl. Stromy tu totiž dodnes nejdou kácet a pily si na nich vylamují zuby. Dřevo je totiž plné železa. Není divu, zahynulo tu téměř 5.000 lidí a svou krev tu nechalo na 6.5oo zraněných. Hromadné hroby obětí není třeba hledat, jsou všude, za každým stromem, u každého kamene u cesty. Počítat pohřbené přestane člověk po pár metrech - tu je pohřbených 150, tam 240, o kus dál 690. Ani si to nejde představit.

Pokračovali jsme k pomníku Baterie mrtvých u Chlumu. Je to památník hrdinství dělostřelce, který obětoval svůj život, aby ostřelováním zbrzdil postup protivníka a umožnil svým kamarádům ustoupit. Smutnou tečkou je to, že velitel hradecké pevnosti prohlásil, že v době války se vrata pevnosti zavírají v šest hodina a vojáky dovnítř nepustil. Mnoho jich tak ještě umrzlo před branami pevnosti.

A pak jsme přišli k Úvozu mrtvých. Je to malý nenápadný úvoz uprostřed pole. Při nesmyslném pokusu o dobytí Chlumu zde během dvaceti minut zahynulo 6.000 mužů.

Tyhle hrůzy se neděly na dalekých bojíštích blízkého východu, ale za humny. A i když je to už 150 let, běhá z toho mráz po zádech.

Nikdy bych nevěřila, jaká dobrodružství může člověk zažít na školní exkurzi. To největší jsme zažili cestou do Polska, když pan Hulicius prohlásil, že modrá turistická značka je sjízdná i pro autobus, a pan řidič, svolný ke každé špatnosti, souhlasil. Tahle cesta byla asi o dva kilometry kratší než po silnici, takže význam zkratky nikdo nepochopil, ale dobrodružství to bylo náramné.

Začalo to nevinně, asfaltka pomalu přešla do polní cesty a opustila vesnici. Pak se zařízla do hlubokého úvozu. Trochu mi zatrnulo při představě, že by autobus zapadl, protože bychom z něj mohli vylézt snad jen stropním okénkem. Ale projeli jsme. Zatím.

Pak přišlo prudké klesání. Brzdy nebyly moc účinné, protože na blátě jsme jeli nezměněnou rychlostí, i když byla kola zablokovaná. Ale cesta se tu otvírala do louky, takže ani nevadilo, že jsme jeli po boku. Naštěstí jsme se nepřeklopili a zablácený podvozek se opláchl v potoce, který musel autobus projet.

Naproti se cesta zvedala v prudkém stoupání. I nás řidič - dobrodruh usoudil, že na tohle jeho dýchavičná karosa nemá a pokusil se kopec vyjet po sousední, méně prudké cestě. I to ale bylo velké sousto. Ne že bychom nevyjeli ani kousek, ale ve srovnání s tím, kolik jsme sklouzli dolů, když se kola marně protáčela... Proto byla zvolena alternativní cesta přes louku s pozvolnějším stoupáním. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy už nebylo kam podřadit. Kola se protáčela a ze spojky vycházel kouř a nepříjemný zápach. Proto řidič o kousek scouval a rozjel se po vrstevnici. V autě by mi to možná přišlo jako dobrý nápad, ale když jsme se všichni tiskli k pravému okénku, abychom autobus zatížili a nepřevrátili se, opravdově jsem řidiče proklínala. Stejně jsme to nevyjeli, museli jsme vystoupit a kluci se vydali tlačit. Při pohledu na kopec, který jsme před chvílí sklouzali, bylo jasné, že cesta zpět nevede.

Nakonec jsme vyjeli. Zbytek cesty jsme sice museli jít pěšky, protože řidič se obával dalšího zapadnutí, a večer jsme kartáčky odrbávali bláto z podvozku, ale projeli jsme bez výraznějších ztrát na životech i na majetku. Alelujah.