Rebe

holé neštěstí. Jedna z věcí, které mi pobyt tady dal, je právě to, že jsem se začala řídit tímhle heslem. Když něco nevím, potřebuju, chci, nehledám a nepátrám, ale zeptám se. A vyplácí se to.

V obchodě jsem uhádala slevu, v Mnichově nám paní v informacích poradila nejen cestu metrem k Olympiaparku, ale i prohlídku stadionu, pán v Garmischi nám ukázal nádhernou cestu, kterou bychom jinak asi nenašli, v Norimberku jsem dostala plán města zadarmo.

A tak. Zkrátka a dobře, líná huba...

V Norimberku jsme byli včera na výletě. Teda, ještě předtím jsme byli v Ambergu. To je hezké město, ale za prohlídku stojí asi jenom jestli jste se přijeli vykoupat a zbyl vám čas.

Zato Norimberk... Nevím, jestli takhle to město vypadá pořád, nebo jsme měli jenom štěstí. V ulicích se právě konaly květinové trhy, ulice, náměstí, celé město bylo plné stánků s květinami, ovocem, keramikou. Mezi tím stáli hudebníci a hráli. Na každém rohu jinou melodii, ale všechny ladily - jako by celé město mělo svůj zvuk.

Ale i tak, nebýt toho všeho... Norimberk je město k prasknutí narvané památkama (teda aspoň centrum, jinak nemůžu sloužit). Chvílemi jsem přemýšlela, jestli jsem fakt ve městě, nebo ve skanzenu. A k tomu sochy, fontány, kašny.

Ale jednu věc Norimberku musím vytknout - malinký domeček Zum gulden Stern. Honosí se totiž také obrovskou cedulí - Die älteste Bratwurstküche der Welt. No to se vážně musím usmívat... Celý svět přece ví, že nejstarší Bratwurstküche máme u nás v Regensburgu!

Pánové, nebojte se, nechystám se zase psát o módě (i když vy asi pravděpodobně netušíte, že GAP je značka oblečení, že?). Chystám se psát o Garmisch - Partenkirchenu, alpském středisku, kterému místní říkají touhle krásnou zkratkou. Mají ji i na SPZce - GAP.

Byli jsme tam na výletě včera a byla to nádhera. Sice nevím přesně, kudy jsme šli, protože jsem prosadila, že nebudeme za pět euro kupovat mapu, ale vystačíme s tou z turistických informací. Nebyla z nejpřesnějších, ale nakonec jsme vždycky došli, kam jsme chtěli. Došli jsme k Riesersee, vyfotili si Zugspitzi a pak už jenom lezli do kopce na Kreuczek a Kreuzjoch. Žádné velehory, ale Sněžku jsme překonali. Hurá!

Vrchol programu nastal cestou zpět, zcela nečekaně, neplánovaně a náhodně. Zkrátka a dobře, stáli jsme na mostě, koukali do fascinující rokliny pod sebou a nevěděli, kudy dál. Tak jsem uplatnila taktiku Líná huba, holé neštěstí a zeptala se právě procházejícího pána, kudy že do Partenkirchenu. Ukázal cestu vzhůru a dodal, že nahoře můžeme buď zahnout doleva a sejít přímo dolů, nebo doprava a dajít k hornímu vstupu do soutěsky. To jsme udělali a nelitovali.

Ten zázrak se jmenuje Partnakchklamm. Je to až 80 metrů hluboká průrva, kterou se valí voda, těsně nad hladinou je ve skále vysekaná chodbička. Jako permoníci jsme kráčeli chodbou, která začíná jako atrakce na Matějské - nic nevidíte, klouže vám to pod nohama a slyšíte rachot před sebou. Pak se ve stěně objeví okno a vy koukáte na vodopád, který se vám valí nad hlavou. Pak jsme kráčeli podél vody, skalní střechou jen trochu chráněni před vodou stékající shora. Otvíraly se nám další a další pohledy na vodní válce, peřeje a vodopády, a my fotili jako diví.

Zbytek filmů jsme dofotili v Olympiaparku, kde se bůhvíkdy konala olympiáda, dodnes se tu skáče na lyžích. A skákalo se i dneska, takže jsme drželi palce budoucím šampionům. Já pak ještě překonala únavu a prošla se po městě. Krásně kýčovité město - na každém domě je aspoň namalované ozdobé zdobení okolo oken a dveří, když už nemají obraz Krista a panenky Marie nebo obraz venkovského života.

Dnes jsem dostala dopis od bratra. Na tom by nebylo nic tak divného, sliboval mi ho už o Velikonocích. Ale proč ho proboha napsal na toaletní papír? V Čechách nastala papírová krize? I když, má to i své výhody - až bude nejhůř, může být dopis recyklován.

Při druhé návštěvě Mnichova zbyl čas i na prohlídku Olympijského parku na kraji města. Za zmínku by stála i cesta metrem, protože bez mapky a rady je tu cizinec bezradný. Naštěstí na to místní dopravní podniky myslely a ve vestibulu jsou informace. Po zkušenostech z pražského metra jsem ocenila, že při přestupu nemusí člověk nikam chodit, prostě přejde na druhu stranu peronu.

Olympijský park je nádherný - haly vypadají jednotně, mají skleněnou střechu, která vypadá jako cirkusové šapitó. Olympijská hala, stadion, plavecký stadion, kurty, další haly. To celé usazeno v parku s jezerem a kopcem. Nádhera.
Nejlepší je stadion. Pod skleněnou střechou, která zakrývá asi půlku, jsou jako okvětní lístky kolem cvičiště řady žabičkově zelených sedaček. Stejnou žabičkovou barvu mají i židle komentátorů. Zkrátka, promyšleno do detailu.

Tak jsme museli začít přemýšlet, kde v Praze by se dalo postavit něco takového. Došli jsme k tomu, že olympiáda v Praze je fantasmagorie.