Rebe

Původně jsme dneska měly jet na výlet do Mnichova. Ale pak přišla Monika, že chce jet taky, ale může až odpoledne, tak ať počkáme. Ale Silvie se zas chtěla vrátit dřív kvůli divadlu, takže to nakonec padlo.

Tak jsem se rozhodla udělat si výlet sama, na kole. Viděla jsem toho hodně, takže to popíšu v několika článcích. Jsou řazeny chronologicky, odzhora dolů. Ale dalo to práci.

Ze všeho nejdřív jsem vyrazila do Prüfeningu obhlídnout místní zámek. Jak jsem se ale při prohlídce dozvěděla, původně to nebyl zámek, ale klášter. Jenže po sekularizaci se ho stát rozhodl prodat a jediný, kdo na to měl peníze, byli Thurn und Taxisové. A z kláštera byl zámek.

Na prohlídky se tu musí objednávat, ale já jsem měla štěstí. Přijela jsem právě, když šla prohlídka dovnitř, tak jsem se zeptala, jestli můžu jít taky, a mohla jsem.

Klášter má teď v pronájmu škola Montessori, takže z bývalých kláštěrních prostor jsou třídy. Prohlídka tudíž byla dvojnásobně zajímavá - procházeli jsme barokními prostorami, zároveň jsme se dozvídali o pedagogice podle Montessoriové. Já jsem nikdy aternativním školám moc nevěřila, ale tady zřejmě spojují výhody Montessori a tradiční pedagogiky. Udělalo to na mě vážně dojem. Asi se sem budu muset přestěhovat, protože bych chtěla, aby moje dítě jednou chodilo přesně do takové školy.

Pak jsem si ještě chtěla prohlédnout kostel, ale byla tam právě svatba. Tak jsem se naobědvala a vyrazila podunajskou stezkou na Kelheim. Cesta vede po břehu řeky pod skalami, na jednom místě jsem dokonce objevila jeskyni. Tak jsem odložila kolo a šla ji prozkoumat. Žádná Amerika, ale spát by se tam dalo. Tak kdybyste někdy potřebovali nocleh v okolí Regensburgu...

Původně jsem chtěla dojet do Kelheimu, ale nakonec jsem se musela vracet už odtud, protože jsem se tady pěkně zdržela.

Už z dálky jsem viděla hradní věž, takže tu jsem musela prozkoumat jako první - na kopci nad městem stával hrad. Do dneška se zachovala jenom necelých devět metrů vysoká kulatá věž. Místní jí říkají hladová, ale prý v ní nikdo nikdy hlady neumřel

O kus níž stojí nový kostel, postavený namísto původního. Co se stalo s tím nevím, o tom informační cedule mlčí. U kostela je hřbitov. Krásné místo, na kopci s výhledem na Dunaj. Jen mě překvapilo, že hroby jsou otočeny na druhou stranu, ke kopci. Kdybych tam nedejbože měla ležet já, radši bych se teda koukala do kraje.

Hrozně se mi líbilo, jak městečko šplhá do kopce. A je to pořádný kopec - z jedné strany je domek dvojpatrový, z druhé strany mu kouká jenom střecha. Takže silnice vede nahoru jen zvolna v dlouhých zatáčkách, přímo vzhůru vedou jen cesty pro pěší. Schody.

Už jsem byla na cestě pryč, když jsem narazila na směrovku k Planzen- und Vogelhaus, tak jsem to vyrazila prozkoumat. Bad Abbach jsou lázně. Aby se tu klienti nenudili, mají tu promenádu s obří šachovnicí, park s fontánou, jezírko a potok, Mariánskou jeskyni a obří skleník se dvěma stovkama ptáků. A venku ještě voliéry s holuby, bažanty, husami a tak.

Pěkné místo. Ale já musím zpátky, takže jsem musela odmítnout i děěsně lákavou nabídku jednoho z klientů, který mi nabídl, abych se stala jeho lázeňskou přítelkyní. Ale nakonec stejně sám usoudil, že jsem moc mladá

Pole s cedulí Selbst pflicken jsem viděla už z autobusu, když jsme byli na výletě. Ale teď jsem jela přímo okolo a mohla tudíž vyzkoumat, jak to funguje.

Naprosto jednoduše - přijdete na pole, natrháte, co chcete - ovoce, kytky - pak spočítáte, kolik máte zaplatit a obnos vhodíte do kasičky. Totálně jednoduché.

Já jela kolem květinového pole. Nic moc už tam nekvetlo - jenom slunečnice, jedny z mých nejoblíbenějších kytek. Tak jsem natrhala, zaplatila a pak celou cestu domů šlapala jak o závod, aby mi nezvadly.

Dnešní den jsem zakončila v divadle na Bismarckplatz, tentokrát baletním představením Rituály od Ricarda Fernanda, který toto představení připravil na hudbu Igora Strawinskeho a Clauda Debussyho.

Jako první část trojdílného večera jsme viděli "Sacre du Printemps", jehož tématem jsou rituály jarních obětí a vzývání země. Strawinski je autorem hudby i třetího kusu - "Les Noces" (Svatba). Rituály a ceremoniály tohoto kusu provázejí nevěstu a ženicha od jejich rodin k sobě. Mezi těmito rituály lidských vztahů stojí vztah mezi faunem a nymfou v Debussyho "Prélude à l'après-midi d'un faune" (Prélude na faunovo odpoledne) z roku 1894.

Choreograf Fernando hledá pro svůj soubor styl, který, vycházeje z klasického baletu, vypráví archaické příběhy moderní taneční řečí. Ostatně, on sám jako tanečník prošel od klasického baletu přes neo-klasiku k modernímu tanci.

Totálně geniální byla scéna (nebo spíš scény) Dorin Kroll - jednoduché, jen zadní projekce a prosté rekvizity. Ale - do tance fauna a nymfy neustále padalo listí a svatební hosté nakonec zmokli.

Zkrátka, žádná klasika v naškrobených sukýnkách. Ale dynamické a sexy představení, byť místy trochu nicneříkající.

Asi před týdnem jsem čistě náhodou zjistila, že v areálu univerzity je taky botanická zahrada. Pár dnů předtím jsem zabloudila cestou z práce na Nuepfarrplatz, což je přímou cestou asi 300 metrů...

Na jednu stranu trochu ostuda, na druhou - je to fajn, že mě tohle město ještě stále umí překvapit.

Můj africký soused Max mě dneska pozval na specialitu, kterou připravil pro své přátele, speciální africký nápoj. Moc důvěry jsem k tomu neměla, protože jsem viděla, z čeho to dělá - šťáva z červeného zelí, citron, cukr, bůhví co ještě, to celé se pije ještě teplé. Ale jsem od přírody zvědavá, takže jsem to vyzkoušela. A věřte nebo ne, je to oravdu dobré.

Ne, nekoupila jsem si televizi. Já mám totiž něco lepšího - ptačí hnízdo za oknem kuchyně. Ve výši očí, na větvi asi dva metry od okna. Dost daleko na to, aby se mě ptáci nebáli, dost blízko, abych dobře viděla. A že je na co koukat, zejména když přiletí ptačí máma s potravou, to je najednou pohybu. Ještě před pár dny nebylo dovnitř moc vidět, ale teď už ptáčata povyrostla a vystrkují hlavičky s otevřenými zobáčky.

Asi se tohle hnízdo tolik nelíbí jenom mě - ptačí úroda tu hnízdí letos už potřetí. Ptáčata z minulé várky párkrát při trénování létaní zalétla až k nám do kuchyně.

Nutno uznat, že ve škole se člověk dozví spoustu zajímavých věcí. U některých nevím nevím, jak je v praktickém život využiju, ale zrovna tohle se rozhodně může hodit. Navíc mi to připadá opravdu zajímavé, tak se o to s vámi musím podělit.

Jedná se o mimojazykovou komunikaci, ustálené způsoby, jak něco vyjádřit bez použití slov. Třeba že když se vám něco líbí nebo vám to chutná, řeknete Mhmmm, když vás něco překvapí, řeknete Áah, když se vám naopak něco nelíbí, řeknete nejspíš něco jako Eeeeh.

Teda, vy a já. Češi. Takovej Dán, když vidí něco pěkného a chutného, pronese Íííí. To samé zase řekne Němec, když se mu něco opravdu nelíbí. Pokud ano, řekne totiž Áááá.

Je v tom zmatek, ale hodí se vědět, kde říkat Áááá a kde Íííí. A to ani nemluvím ani o Bulharech, kteří když s vámi souhlasí, tak vrtí hlavou, a když říkají ne, tak u toho přikyvují

Dnešek byl náročný den, ale nakonec docela úspěšný - získala jsem tři šajny a ještě snad určitě další dva, jeden z nich za písemku a druhý za seminární práci. Ranní zkouška, které jsem se bála asi nejvíc, trvala přes hodinu, ale samotná zkouška vlastně jen půl, pak už jsme si s profesorem akorát povídali, nakonec mě pozval na kafe, že si ještě máme co povídat...
Tak díky všem, kdo mi drželi palce, pomohlo to.

No, a odpoledne měla kamarádka depresi, tak jsem poslechla radu Vyvenčete ji! a vytáhla jsem ji ven. Prošly jsme se po městě, konečně zašly na Thurn und Taxis Schloss, daly si zmrzku a šly si do parfumerie čuchnou k voňavce, kterou si vybrala. No, když už jsme tam byly, zamířily jsme do HaM, kde jsem si koupila kabelku a sluneční brýle. Silvie odmítala jít dovnitř, že už dneska utrácela dost (nakoupila za 20 euro knížky). Ale ubila jsem ji argumenty: jenom v neděli si vydělala skoro pade, takže ještě může utrácet a stejně utratí jen neděli. Tak si koupila halenku. Ještě si tam vybrala sako, o kterém nejspíš bude přemýšlet tak dlouho, dokud si ho nekoupí. O to se postarám