Rebe

Zdá se to fajn, bydlet proti kostelu, podněcující pohled na historickou památku, ani výhled do klášterní zahrady není k zahození. Bohužel sousedství kostela zároveň znamená sousedství kostelního zvonu.

Vyzvání každou čtvrthodinu, hezky čtvrt, půl, tři čtvrtě, celá, pak navíc ještě kolik je hodin - takže o půlnoci hezky šestnáctkrát. Kostelní hodiny v okolí nejsou zrovna seřízené, takže poté, co dozvoní jeden kostel, začne jiný. V doslechu mám čtyři.

Ještě větší grády má vyzvánění před mší - aby věřící nezmeškali, varuje je zvon tříminutovým vyzváněním. Kdyby náhodou přeslechli (což se mi nezdá moc pravděpodobné, leda by byli v černé díře nebo mrtví), po pěti minutách jim to zopakuje. Nepředstavujte si ale běžné vyzvánění zvonu, tohle zní spíš jako když se mlátí paličkou na maso do starého hrnce. Asi jako když pětileté dítě mlátí do hrnce a nedokáže udržet rytmus.

Já se vážně snažím být nábožensky tolerantní, ale dnešek na mě byl opravdu moc. Čeká mě spousta zkoušek a opravdu jsem se potřebovala učit, ale - tady se dneska zjevně slavil nějaký velmi důležitý náboženský svátek (netuším jaký, ale Jan Hus to pravděpodobně nebude), takže jenom v tom našem kostele byly dneska čtyři mše. V těch ostatních pradvěpodobně také tolik, ale v úplně jinou dobu. Celkem tedy asi šestnáct mší v kostelech, které mám na doslech. Před kažkou z nich dvakrát tři munity vyzvánění, před tou polední pro jistotu třikrát, ...

Ještě není večer, takže to asi není konec. Ale potřebuju jít dneska brzo spát, abych byla na ty zkoušky aspoň trochu fit. Jestli mě o půlnoci probudí vyzvánění na půlnoční mši, tolerance netolerance, nejspíš vznesu nějakou velmi krutou kletbu.

V Mnichově asi před chvílí skončil koncert R.E.M., který se tam dneska konal. Původně jsem chtěla jet taky, ale bohužel jsem nesehnala nikoho, kdo by jel se mnou, a vydat se tam sama mi přišlo hodně drsný.

Navíc mě od pondělka čeká drsný zkouškový týden - v pondělí dvě zkoušky a kluzura, pak konzultace kvůli seminárce, ve středu kolokvium a ve čtvrtek další zkouška, navíc sepsat a odevzdat další dvě práce, ... Zkrátka a dobře, Němci ještě nepřišli na to, že není nutný vypsat všechny termíny jenom v jednom týdnu. Ale aspoň to budu mít za sebou.

A tak jsem místo koncertu seděla doma a učila se. A četla prvních devatenáct kapitol Harryho Pottera a Řádu fénixe. A poslochám R.E.M. aspoň ne cédéčku.

"Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mě samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév."

Tuhle Hrabalovu knížku jsem dneska objevila v knihovně, tak jsem si ji půjčila a odpoledne začala číst. A ještě před večeří jsem ji dočetla. A doteď jsem z toho vedle. Připadá mi to jako Bible - zdá se mi, že ani slovo nemůže být napsáno jinak, přitom je to tak prosté a obyčejné, jako slova bez přemýšlení vysázená na pivní tácek. A já mám pocit, jako kdybych to už dávno znala, ale zároveň se nemůžu dočkat dalšího slova a na novou kapitolu se těším jako piják na další pivo.

O čem to celé je? O knihách, starém papíru, nové době, myších, pivu, Hegelovi, Schopenhauerovi, Ježíšovi a LaoC´. O ničem. Ale je to geniální. Zkuste si to přečíst. Já se jdu vrhnout na Obsluhoval jsem anglického krále.

Včerejší večer byl velmi kulturní. Nejdřív jsem byla na promítání slovenských filmů - dávali Modré z neba. Mám pocit, že už jsem ho jednou viděla, navíc je na můj vkus až moc poetický, ale dostal mě do lehce melancholické nálady.

Pak jsem šla na koncert Jazznuts - studentského jazzového sboru. A to byla nádhera! Fascinuje mě, že když tu studenti něco dělají, dělají to pořádně, na profesionální úrovni - sport, umění, všechno. Sbor skvěle ladil, jejich vícehlasy byly dokonalé, celé to mělo odpich a rytmus. A sóla ... co tak nádherné hlasy dělají ve studentském sboru?

Celé to ve mně vyvolalo intenzivní směsku pocitů. Nevím, jestli to taky znáte - teskný pocit, že vám něco chybí, dojetí, až tečou slzy po tvářích, zároveň ale povznášející pocit blaha a štěstí. Bylo to fakt nádherný, do klobouku jsem jim pak vysypala všechny drobný.

A pak ještě koncert vážné hudby v Audimaxu. Tady jsem stihla jen konec poslední skladby a přídavek - orchestr hrál Santa Luciu a dirigent dirigoval obecenstvo, aby zpívalo. A zpívalo!

A pak jsme ještě oslavily Moničiny narozeniny. Pily jsme maďarské víno, jedly jahodový dort a cookies.

Pavel se na SPS zamýšlí nad tím, jestli je důležitější kvalita, nebo kvantita. V mnoha věcech bych, stejně jako on, hlasovala pro kvalitu. Vlastně bych s ním docela souhlasila. Až na jedno.

Až na články na ostatních blozích. Tady totiž jednoznačně preferuju kvantitu. Ne že by mě bavilo číst nesmyslné bláboly, ale pořád lepší než nic.

To je tak: celý den jsem v práci a na přednášce, kam se mnou nechodí nikdo známý, takže si ani nepokecám. Bolí mě v krku, takže večer nikam nejdu, uvařím si čaj a pustím počítač. Otevřu poštu a - žádné nové maily. To mě mrzí, ale co se dá dělat, za ty tři měsíce, co jsem tady, už se všichni unavili, takže mi nepíšou ani rodiče. Tak si chci přečíst aspoň blogy - ale ouha, žádné nové příspěvky...

Co je mi platné, že ty staré jsou děsně kvalitní, když už jsem je četla? Takže pište, pište. A když už nemáte co psát na blog, pište aspoň mně.

Monika má dneska narozeniny, tak jsem se rozhodla, že jí jako dárek upeču cookies. Proto jsem taky jela nakupovat, abych měla suroviny. Zdejší výběr mě ale rozhodně neuspokojil, takže jsem musela hooodně improvizovat.

Na originální cookies je potřeba hladká mouka, jedlá soda, cukr krupice a hnědý cukr, máslo, sůl, velké vejce a hrnek čokoládových kousků. Mouku jsem měla jen místní, což je asi tak polohrubá, cukr jenom bílý, jedlou sodu vůbec a čokolády jen půl hrnku, zbytek jsem dosypala müsli.

Ale nakonec jsem to nějak splácala. Sušenky se sice v troubě roztekly a vytvořily placičky, které nevypadají zrovna esteticky. Ale chutnají docela dobře, takže myslím, že se stejně sní.

Dnešní počasí si s náma zase pěkně hraje. Celé dopoledne pršelo. Potřebovala jsem jet nakoupit, tak jsem stále čekala, až přestane. Nepřestalo, tak jsem oblíkla flísovku, nasadila kapuci a vyrazila. Cestou zpátky nepršelo, tak jsem si říkala - vyjet o chvíli pozdějc, nemusela jsem zmoknout vůbec. Ale než jsem dojela ke koleji, lilo zase jako z konve.

Teď zrovna neprší. Naopak - vyjasnilo se, nebe je modrý a oteplilo se. Večer jdu pryč, tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Vsadila bych se, že do té doby zase začne pršet.

Tak jsme si celé dopoledne hráli a upravili vzhled. Snad se vám bude líbit, protože jsem kvůli tomu nestihla oběd

Včera celý den lilo a na Netu jsem se dočetla, že má být hnusně celý týden, tak jsem se s tím už nějak smířila. Ale Regensburg zase překvapil - ráno mě probudilo sluníčko. Sice přes den párkrát zapršelo, odpoledne se přehnala pořádná buřina, ale jinak bylo hezky. Večer už vymetená obloha a teplo. Tak to má být, vždyť je léto.

Tuhle hru Michaela Endeho zinscenovalo divadlo Babylon, což je divadlo, ve kterém hrají jenom zahraniční studenti. Takže nádherná směska různých přízvuků. No, vlastně jsem na tom představení byla už v pondělí, ale až dneska mám čas vám o tom napsat.

Stručně řečeno, je to pohádka o malé holčičce, která zachrání lidstvo před zlými šedými lidmi, kteří chtějí ovládnout všechen lidský čas. Tak založí Sparkasse, obchází lidi a ukazují jim, kolik času denně promrhají. A lidé začnou časem šetřit. Že to zní dobře?

Nemají radost z práce, protože ji chtějí dokončit co nejdřív, nechodí na procházky, nepovídají si s přáteli, nečtou knížky. Nemají čas na svoje děti a tak jim jenom kupují drahé dárky. Spěchají i u jídla a málo spí.

A tak jsem začala uvažovat o ztraceném a promarněném času. Co je to promarněný čas? Když si před zkouškou jdu místo učení sednout s kamarádama do hospody? Když vyspávám do deseti a pak si vlezu na půl hodiny do sprchy? Když místo psaní referátu chatuju? Když strávím celé odpoledne vařením a pak trvá dvě hodiny, než to všechno spořádáme?

Tak se mi dá, že je lepší svůj čas hezky "promarnit", než ho přenechat šedým lidem ze Saprkasse.