Rebe

Tak jsme včera zase byli na výletě. Cíle byly dva, ale popíšu vám je hezky každý zvlášť.

První byl hrad Burghausen. No, hrad. Ono je to vlastně šestihradí. Každé nádvoří totiž bylo samostatně opevněné - hradby, věže a střílny, příkop a brána s padacím mostem.

To všechno dohromady je nejdelší hradní komplex s opevněním v Evropě - na délku měří víc než kilometr. Možná by mohl být i nejdelší na světě, ale bohužel - čínská zeď je o něco delší.

K tomuhle hradu se váže ještě jeden rekord, nejdražší svatba. Odehrála se tu tuším v 16. století, dneska by stála dvanáct milionů euro.

U hradu jsme potkali dvě nevěsty, byť tedy výrazně chudší. A taky strašně ošklivé.

Druhým cílem byl zámek Herrenchiemsee. Abych trochu vysvětlila podivný název - na jihu Německa, na samém předhůří Alp, leží jezero Chiemsee. Nádherné místo - průzračná voda, vítr ideální pro plachtění, výhled na Alpy a zelené ostrovy. Ostrovy jsou tu dva - Fraueninsel, ženský ostrov, který je menší a stojí na něm klášter, a Herreninsel, mužský ostrov, nádherné místo s pohádkovým zámkem.

O Ludvíkovi II. už jsem jednou psala, a tohle je další zámek, který postavil. Hodně připomíná Linderhof - zlacené štuky, fresky, obrovské lustry, všude výšivky, ozdoby, ornamenty, a všechno bohatě zlaceno. Kdosi to komentoval slovy Mně už je z toho zlata blbě. Ale je to geniální.

Mimo jiné je tu třeba nádherná ložnice s obrovskou bohatě zdobenou postelí, bohatě vyšívanými závěsy, kříšťálovám lustrem a tak. Ludvík tu nikdy nespal. Ložnice totiž nebyla určena pro privátní účely. Měla se stát pomníkem absolutismu. Stejně jako celý zámek.

To se ostatně Ludvíkovi povedlo. On tu moc česu nestrávil, všehovšudy deset dní, pak umřel. Ale dnes sem chodí tisíce lidí denně. Ve své době byl Ludvík nenáviděn a jeho odpůrci se ho snažili prohlásit za blázna. Blázen asi byl, ale Bavorsko ho dneska miluje a velebí - jenom těch peněz, které tu díky němu turisti utratí.

Ale i když je to Disneyland, mě se tam stejně líbilo. A nejvíc fontána před zámkem, kde je spousta želv plivajících vodu

Moje kamarádka Zlatica se hrozně štítí můr. Takových těch hnědých motýlů, kteří létají v noci a snaží se pomilovat s žárovkou. Do kuchyně, v níž jsme večeřeli, jich otevřeným oknem vlétlo několik. I když jsme je vynesli ven, za chvíli se zase vrátily za světlem zářivky.

To je jako s chlapama, řekla Zlatice. Ti, o které stojíš, tě nechtějí, a těch, které nechceš, se nemůžeš zbavit.

Jestli tě to uklidní, říkám já, ony nepřilétly za tebou, zajímá je jenom ta zářivka. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděly. Pravda, to taky sedí, odtušila jsem po chvíli.

Zkrátka a dobře, chlapi jsou jako můry. Noční můry.

řekla si zřejmě maminka mojí kamarádky u referenda a pod zakřížkované okěnko na volebním lístku se hrdě podepsala. Pak si ale uvědomila, že takhle je lístek neplatný a požádala o nový. Co si o tom asi myslela volební komise?

Tyhle nápisy v německých autobusech nejsou. A musím říct, že tu opravdu chybí. Němce to totiž samotné nenapadne. Takže se vám může stát, že přijede poloprázdný autobus, ale vy do něj nenastoupíte, protože dveře a plošina jsou narvané k prasknutí.

Přesně jako dneska. Když už to vypadalo zle, napadlo mě nastoupit předními dveřmi kolem řidiče. Pak jsem celou cestu stála v uličce mezi sedadly, na obě strany metr volna, a koukala jsem se na ten dav mačkající se na plošině. Proti gustu...

Ne, nemyslím muže a ženy. V poslední době se mi zdá, že se lidstvo dělí na dvě poloviny - na ty, kteří jsou šťastní a v pohodě, a na ty, kteří mají krizi.

Poslední dva měsíce jsem byla totálně šťastná. Část lidí se na svět chechtala stejně jako já, část mi říkala, jak rádi mě potkávaj, protože jim zlepšuju jinak mizernou náladu. Nic mezi tím.

Teď jsem v krizi. Ne že bych měla nějaké hluboké deprese, ale zdá se mi, že se mi nic nedaří a všechno na mě padá. A potkávám lidi, kteří mi říkají - jestli ti to pomůže, já mám teď taky krizi a cítím se pod psa. A naopak moje bývala spolužačka chystá svatbu a rozplývá se štěstím, další se raduje z miminka a s manželem konečně vyřešili problémy a milují se víc než předtím. Ale zase nepotkávám nikoho, kdo by říkal - normálka, jde to, nic extra, ale OK.

Tak vám přeju, abyste patřili k druhé polovině lidstva než já právě teď.

Už jsem na SPS psala, že nenávidím, když se televizního ovladače zmocní můj bratr. Což mě přivedlo k drobné úvaze o lidech a ovladačích.

Já, když se u televize nudím nebo jdou právě reklamy, popadnu ovladač a přepínám, dokud nenajdu něco, na co se koukám, dokud původní program zase není zajímavý.

Ne tak můj bratr, v jeho rukou se ovladač mění ve smrtící zbraň. V pravidelných desetisekundových intervalech přepíná z jednoho programu na druhý. Pokud mě někde něco zaujme, mám smůlu, on už je dávno na jiném kanálu. Ne že by to bylo takové drama, máme jen pět programů, takže ani ne za minutu je zase zpátky, ale z toho neustálého přepínání by jeden dostal epileptický záchvat.

Ale i můj bratr by mohl vyprávět - když se koukám na video, film mě nudí, ale přesto ho chci dokoukat, začnu ho přetáčet s puštěným obrazem, takové to pomalé přetáčení. Vidím obraz, byť zrychleně, jen neslyším zvuk. Když vidím, že se něco děje, pustím to normálně a když je to zase nuda, pokračuju v přetáčení. Takhle zvládnu celý film vidět během dvaceti minut. Můj bratr se ale proti tomuto druhu vidoezábavy bouří. I když nechápu proč.

A co vy, máte taky nějakou zvláštnůstku, pokud jde o ovladače?