Rebe

Dnes jsme se byly podívat v památníku koncentračního tábora v Dachau. Těžko se o tom píše, protože pocity, které tohle místo vyvolává, jsou strašlivé. Byla jsem zděšená, dojatá a nemohla jsem uvěřit, že se tohle mohlo stát ve středu Evropy.

Jsem studentka historie, takže jsem věděla, co čekat. Přesto jsem byla zděšená - je něco jiného číst o tom v knize, a vidět na vlastní oči místa, kde se to dělo, vidět fotky, dokumenty, přesná čísla.

V knize Stát otroků plánovali nacisté, že po "konečném vítězství" vytvoří koncentráky pro více než 4 miliony lidí. Vězni v Dachau dostávali na den 150 gramů chleba a ešus řídké polévky. Pracovali 14 až 18 hodin denně. V roce 1942 jich tu bylo 8900. Na konci roku bylo 5700 mrtvých. A to Dachau nebyl likvidační tábor, ale "jenom" pracovní.

Myslím, že by se sem měly konat povinné exkurze pro všechny neonacisty a chytráky, kteří zpochybňují holokaust a nacistická zvěrstva. I bych jim na ten výlet přispěla.

Jeden z vězňů, kterým se podařilo přežít, namaloval obraz. Jsou na něm davy lidí v mraze stojících na apelplacu. Osvětlují je reflektory, v pozadí jsou vidět ostnaté dráty. A nad tím je boží oko. Zavřené.

Němci nejsou zase až tak slušní, jak se o nich povídá, dodržují ale některé zvyky, které u nás taky bývávaly...

Když vás potkají, zeptají se: Hallo, wie geht´s? Ahoj, jak se máš? A chtějí slyšet odpověď. A je jedno, že jste spolu mluvili včera - dneska se přece můžete mít jinak.

Když kýchnete, řeknou: Gesunheit! Zdravíčko! Třeba i v autobusu, minimálně váš soused se usměje a popřeje zdraví.

Kano si na Deníčku pokládá Otázku dne: Potkám nádhernou blondýnu, mám ji oslovit? No jasně! říkají všichni. Jenže - Jo, to je jasny, ale kdyz ony jsou vetsinou tak hezky ze to az ma clovek strach

Taky si občas říkám: tenhle kluk je tak úžasnej, na toho nemám... A tak se užírám a říkám si, jak by to bylo krásný. A po čase zjistím, že on se trápí úplně stejně - to je ale super baba, mám to na ni zkusit?

I když si nemyslím, že posuzuju lidi jenom podle vzhledu, naštve mě, když se o mě pokouší kluk, který by se podle mého názoru měl poohlédnout o třídu níž.

Už nevím v jakém seriálu jednou v této souvislosti mluvili o ligách. A tak se ptám: Má každý svojí ligu, kterou hraje jen se sobě rovnými soupeři? A jak se pozná, do které ligy patří? A je to v pořádku, nebo je to výmysl těch z "první ligy"?

Už jsem jednou psala o písničce, která mi mluví z duše. A už tu mám další, jeden z nejlepších milostných songů, které znám.

I say a little prayer for you. Zapomeňte na pitomé Proč mě nikdo nemá rád Ilony Csákové, tohle je originál. A geniální Aretha Franklin nezpívá o blbostech.

Takhle to je. I say a little prayer for you, Luca.

Dneska nám na semináři dramaturgie docent vyprávěl příběh divadelní hry Popcorn.

Mladý režisér natočí akční film plný zabíjení, krve a mrtvol. Dostane za něj Oscara a s velkou slávou se vrátí domů, kde ho a jeho rodinu přepadnou a unesou dva kluci. Prostě se zhlédli v jeho filmech a teď dělají vše podle nich.

Nakonec si pozvou televizi. Televize přijede, sledovanost dosahuje neuvěřitelných čísel.

A ti dva kluci řeknou: "Všichni přežijí, jestli teď všichni diváci vypnou televizi, nebo přepnou na jiný program. Pokud sledovanost stoupne, všichni zemřou..."

Co myslíte, jak to dopadlo? A co byste udělali vy - vypli byste televizi, abyste zachránili lidské životy, nebo byste zavolali kámošům, že v telce půjde vražda v přímém přenosu?