Rebe

Už celý den. Chvilku víc, chvilku míň. Možná byla i chvilka, kdy nepršelo vůbec, ale u toho jsem bohužel nebyla. Je zima, nebe je ocelově šedý a vypadá, že na nás každou chvíli spadne. Lidi se nějak přestali usmívat a začali spěchat. Navíc je zima na sandály, což jsou jediné boty, do kterých se po tom včerejším žihadle vejdu.

Tak jsem se definitivně rozhodla, že tu v příštím semestru už nezůstanu. Fakt jsem tu ráda, ale v zimě by tu stejně nebylo co dělat, když nejde jezdit na výlety ani k vodě. Stejně bych stýpko nedostala, tak radši vyrazím zase někdy v létě. Zkrátka, příští semestr budu v Čechách. Tak na viděnou!

Stála jsem tuhle v nejmenovaném obchodě s oblečením ve frontě o pokladny a přede mnou čekala na placení asi desetiletá holčička. Když přišla na řadu, položila na pult troje - tanga kalhotky. Což mě totálně uzemnilo.

Podle některých lidí jsou tanga kalhotky jako každé jiné, já je pod některé oblečení taky nosím z čistě praktických důvodů. Ale přeci jenom, mně tanga připadají v první řadě jako erotické prádlo. Je to normální, aby si ho kupovala desetiletá dívenka?

Včera jsem psala, že bych chtěla rozumět chemii. Beru zpátky.

Stále si myslím, že je to fascinující věda, a chtěla bych se v ní vyznat. Ale šla jsem dneska kolem chemických laboratoří a náhodou do nich nahlédla. Byli tam laboranti v bílých pláštích a s plastovými kryty přes oči. A mě se znovu vrátila fobie, kterou jsem z chemických laboratoří měla už na gymplu. Ne že bych je nesnášela, já z nich měla panickou hrůzu. Dvě noci dopředu jsem nespala a pak se s úctou držela dál od všech lahviček, které vypadaly jen trochu nebezpečně (tj. od všech). Takže bohužel, chemie fakt není pro mě.

Už je to tak, postupně to se mnou začíná vypadat tak, že se v nejbližší době zmrzačím, onemocním a umřu.

Začalo to v sobotu, kdy mě začalo bolet břicho. To mě bolí každý měsíc, takže žádná trága, ale první příznak.
Včera v práci jsem si nejdřív hned ráno při natahování prostěradla ohnula nehet na palci. Bolelo to tak strašně, že než mozek začal uvažovat, že bych mohla ten nehet ohnout zpátky, třepala jsem rukou, poskakovala po pokoji a vydávala hrdelní zvuky.
O kus později jsem si skřípla prsty do dveří, které jsem chtěla přivřít, ale neodhadla vzdálenost.
Pak jsem ze židle brala peřinu s takovou vervou, že jsem si židli převrhla - přímo na nárt.
Pak jsem si ještě nakopla palec o kraj postele, to už ani nestojí za zmínku.
A dneska mě bolí v krku a natekly mi uzliny.

Umřu?