Rebe

Já věděla, že to přijde! A přišlo. Lidé se začínají bouřit proti reality show a posílají Radě stížnosti. Ne že by nebylo proti čemu se bouřit. Ale že by mi vadila sprostá slova a hovory o sexu?

Sprostá slova jsou pro mě vážně překvapením. Já myslela, že budou vybráni pouze inteligentní a vzdělaní lidé a mluvit budou podle předem připraveného scénáře, tedy pochopitelně kultivovaně a spisovně. Cože, ti lidi mluví, co je napadne? A tak, jak jim zobák narost?! Jsem v šoku.

Ještě víc mě ovšem šokují hovory o sexu. Ještě nikdy jsem nezažila, že by o sexu někdo začal mluvit dřív než po dvou hodinách. Oni před sebou mají až stodenní půst a už po čtyřech dnech a tom mluví? Copak není spousta vznešenějších témat, o kterých by mohli mluvit? Zejména když tam mají tolik jiné práce!!

No nic. Původně jsem se chtěla těmhle klíčovým dírkám vyhnout, ale asi budu muset nakukovat. Začíná to být docela zajímavé.
A propos - už se poprali?

Sluníčko konečně pochopilo, že by mohlo alespoň předstírat, že si všimlo, že je léto. Tudíž můžu konečně vytáhnout ze dna skříně šatičky a dokázat, že i já mám prsa.
Ale na sexy noční košilku to není. Právě jsem si totiž pořídila flanelové pyžamo a jsem z něj tak na větvi, že v ničem jiném teď spát nebudu. Původně je určeno pro děti, jenže moji velikost neměli, tak jsem si musela koupit velikost 176. Důsledkem toho můžu nosit kabátek místo županu a v kalhotách mám zadek jako Velkoknížectví poznańské. Ale to je mi fuk - na růžovém pyžámku se na mně totiž chechtají opičky a ještě k tomu mám polštářek s hvězdičkama

Vlastně spíš nad vodou - podle nejnovějších zpráv už Dunaj kulminoval a tudíž nehrozí, že se vylije do historických uliček Regensburgu. Hodně se mi ulevilo, protože bych se nerada ve zprávách koukala na obrázky, na nichž by se můj druhý domov topil v kalných vodách jako před třemi lety.

Ovšem pohled na potopené domy v jiných částech Evropy nesnáším o mnoho lépe. Zejména záběry z Rumunska se mě dost dotýkají, protože téhle zemi taky za mnoho vděčím. Myslím, že nejsem sama, kdo v Rumunsku nebo Bulharsku prožil krásné dny. A proto všechny, kdo jsou na tom podobně, prosím - pomozte taky. Vypátrat nadační konta byla trochu kovbojka, vám to ale usnadním.

Konto pomoci postiženým povodněmi v Rumunsku a Bulharsku u nadace Adra má číslo 211211211, kód banky 0300. Pro pomoc Rumunsku použijte variabilní symbol 888, Bulharsko má 889.
Pomozte, prosím.

Poslední dobou fakt nic moc – že je léto se pozná jen podle kalendáře, ale šortky bych stejně nosit nemohla, protože mám stehna samou modřinu. Navíc mě pořád bolí ta spálená ruka a ještě se mi udělala afta. Jsem bez peněz, nemám co na sebe, za týden a půl začíná zkouškový a já jsem stále úplně dutá. Můj sexuální život je na nule, Luke se rozešel s Lorelai a Plamínek má zase blechy. Ale možná je všechno v pořádku a já jen mám svou obvyklou srpnovou depresi. No jasně, to už tady bylo.

Ale já mám lék. Přestala jsem přemýšlet, jakou barvu má můj nový koberec – není to béžová, velbloudí, lískooříšková, karamelová ani kapučínová. A už vůbec ne vanilková nebo citronová s nádechem do meruňkova.
Totiž, když jsme na Baltu řádily ve vlnách a pak skákaly do písku a po zadku sjížděly po dunách k pláži, měl tam písek přesně tuhle barvu. Takže zapomenu na depresi a nepodařené léto, na balkoně otevřu markýzu, rožnu všechny žárovky v pokoji, natáhnu ty nové červené bikiny a budu se opalovat na své soukromé písečné pláži.

Jen nevím, jak mi to pomůže s těma zkouškama.

V sobotu v noci bylo nebe nad Kašperkem plné hvězd a, i když jsem žádnou padající hvězdu neviděla, s horkým čajem v dlaních a Mléčnou dráhou za krkem to byla romantika jako blázen. Jenže je trochu absurdní psát o mžikavém světle bezvýznamných hvězdiček na druhé straně vesmíru, když jsem celý večer měla oči jen pro Honzu Potměšila v Růži pro Algernon.

Isaac Asimov prý kdysi prohlásil, že takovou povídku, jako je Keyesova Růže pro Algernon, by strašně rád také jednou napsal (btw. to já taky). A to ještě nevěděl, co se stane, když se přidá prázdná scéna jen s nemocničním lehátkem, jednoduchá hudba a Honza Potměšil.

Tuhle hru jsem už jednou viděla, věděla jsem, co čekat, takže tentokrát jsem se dokázala vedle hry soustředit i na něco jiného než na pravidelné střídání nádechů a výdechů. A některé myšlenky té hry mi málem zavařily mozek.

Třeba to, že mentálně retardovaný Charlie VĚDĚL, že je hloupý. Co když si jen myslím, že jsem chytrá, a tudíž jsem na tom mnohem hůř.
Nebo to, že byl šťastnější, dokud by hloupý. A že je možná lepší věřit v lásku lidí, kteří nás nemají rádi, než vědět, že za to, proč nás rádi nemají, vůbec nemůžeme. A že i když to změníme, nezačnou nás mít rádi.
A že zhloupnout je bolestivější než zmoudřet, ale přináší to klid v duši a snad i štěstí.
Že ne každý je tak dobrý, jak si můžeme myslet, ale stejně je lepší si to myslet, než znát pravdu.
A že láska není tak silná jako pocit viny.

Skoro bych na to zapomněla, ale naštěstí se vždycky najde někdo, kdo mi to připomene – dneska mám svátek! Už jsem letos jeden měla, ale na Rebeccu si zpravidla nikdo nevzpomene. Se Zuzanou je to lepší, je v kalendáři. Ale kdybyste (čistě náhodou, pochopitelně) stejně zapomněli – mám svátek!

Velká města se otřásají halasnými protesty proti zásahu policie na CzechTeku. Zbytku republiky je to upřímně jedno.
Kamarád velkolepě oslavil druhý víkend jako ženatý muž. Jestli se chystá ze svého manželství radovat s podobnou frekvencí i nadále, chraň nás noha páně…
Z mojí matky se s největší pravděpodobností brzy stane (ne)šťastná majitelka staré chalupy v Orlohorách.
Srpnové dny chladné jako v říjnu. V hodně studeném říjnu.
A kromě vykloubeného palce ještě zablokovaná krční páteř.

To byl tenhle víkend.

Nejspíš bych měla taky něco napsat o policejním zásahu proti účastníkům CzechTeku. No jasně, všichni o tom mluví, píšou, komentují a rozebírají, tak proč bych já měla zůstat stranou. Jenže já na to narozdíl ode všech ostatních zas tak jasný názor nemám.

Tedy, nemyslím si, že by bylo správné řezat tancující děcka kvůli pošlapané trávě. Nezdá se mi moc logické vytlačit je z louky, kde nemají být, místo na louku, kde být smějí, na louku a cestu, kde být neměli, případně na dálnici. Nelíbí se mi, když Bublan a vedení policie místo té spousty logických a pravdivých argumentů, které měli k dispozici, lžou jak když tiskne.

Jenže. Ode mně přece nemůže nikdo chtít, abych nadávala na policajty. Mám pro ně zkrátka slabost, zejména pro ty pořádkové. Když ty černé kapsáče a trička se žlutým nápisem jsou tak sexy!

A tak chvílema lituju, že jsem tam nebyla - ne že bych chtěla tancovat v rytmu techna a pak schytat pár ran obuškem, ale když jsem viděla ty spousty policajtů... Tak mě napadá, škoda, že tam nebylo víc takových holek, jako jsem já. Kdyby se na ty těžkooděnce místo klacků a zápalných lahví vrhly polonahé technařky...

Chichi, vzrušující představa

Nezadržitelně se blíží zářijové zkouškové období a s ním dvě ošklivé zkoušky, na které bych se měla hooodně učit. Je tedy logické, že dělám všechno jiné kromě učení. Jako vždy - předloni jsem vymalovala, loni jsem znovuomítla a vymalovala šatnu. Letos jsem se rozhodla vyměnit koberec.

Nejdřív to znělo docela snadně - koupit koberec, vystěhovat nábytek, položit koberec a zas všechno nastěhovat. Otázka pár dnů.

Ani koupit koberec nebylo snadné, spousta prodvačů brala žádost o vzorek jako dobrý žert. Ale zvítězila jsem. I tátův festovní nábytek se podařilo rozebrat a vystěhovat. A když už byl pryč, bylo by škoda nevymalovat. A taky mě napadlo nalepit nové tapety místo těch starých s růžičkami. A když už jsem byla v tom, natřela jsem garnýž. A okna. A nalakovala knihovnu, protože už byla vybledlá. Chtěla jsem natřít i radiátory, ale ukázalo se, že je stačí umýt.

Už to bylo skoro hotové, ale protože byly dveře do šatny trochu nakřivo, rozhodl se to táta rovnou spravit a futra vyboural...
Začínám mít pocit, že to nikdy nebude hotové. A taky vím, že v září si budu rvát vlasy, že jsem se radši neučila. Ale když už si chci udělat pořádek, proč to nevzít z gruntu, ne?

Už pro to mám pádný důkaz.

Stěna za knihovnou u okna byla od posledního malování čtverečkovaná. To jak jsem malovala mezi poličkami, aby i za knihami bylo krásně bílo. Na zamalování čtverečků jsem se rozhodla nanést dvě vrstvy. Poté, co zaschla první, se ale ukázaly nerovnoměrnosti v nanesené barvě. Tak jsem popadla štětec, vylezla na štafle a všechny fleky zamalovala.

No, a při slézání ze žebříku jsem ztratila balanc, špatně došlápla a ještě se přerazila o garnýž. S vykloubeným palcem na pravé noze jsem skončila na chirurgii.

Nemusíte mě ale litovat, můžu si za to sama. A pak, i mého otce víc mrzela ta pokřivená garnýž.