16.11.05
Moji lidé
Každý z nás je má. Ať už jich je víc nebo míň. „Moji lidé“ jsou mí blízcí – rodina, příbuzní, přátelé. Ti, bez nichž si svůj život nedovedeme představit, protože by mu něco scházelo. Ti, kterým dovolujeme, aby se k nám přiblížili a dotýkali se nás. Obrazně i doslova. Trvá to nějakou dobu, byť někomu delší a někomu kratší, než někomu cizímu dovolíme, aby se stal naším člověkem.
Děti z kojeňáku „svoje lidi“ nemají. Pro ně jsou všichni okolo cizí. Proto tyhle děti lidi na svoje a cizí nerozlišují. Jako ke „svému“ se chovají ke každému, kdo o to projeví zájem.
Mé neteři a synovečkovi vždy trvá pár minut, než mi znovu dovolí stát se součástí jejich života. Románek z kojeňáku se mi vrhnul kolem krku, jen co jsem se na něj usmála, Vojta mi řekl mami, když jsem ho pohladila po vlasech a nasadila mu čepici. Ivanka mi plakala na rameni, aby nemusela zpátky do domova. A Marcelka se smála, i když jsem ji zrovna točila hlavou dolů. Stačilo, že se mi mohla koukat do očí.
Tyhle děti jsou tak bezprostřední a šťastné z obyčejných věcí. V tuhle dobu už na mě možná zapomněly. Já na ně asi nezapomenu nikdy. Přeju jim do života víc štěstí, než měly doteď. A nemůžu se zbavit pocitu, že jim ještě něco dlužím.
07.11.05
Bolest šlape bolesti na paty
Tak těsně jdou za sebou. W. Shakespeare: Hamlet
Kdykoli v poslední době něco napíšu, zjistím, že se opakuju a zas to smažu. Zkrátka, sychravo a deštivo není jen okolo mě. Nechci psát o svých splínech, jsem lítostivá a cítím se ublíženě, takže si dám pauzu a začnu psát, až se zase rozjasní.
Říká se, že když se člověk dostane na dno, má se od čeho odrazit. Jenže já se potřebuju nadechnout…
27.10.05
Ovšem!
Aby to zas nevypadalo, že nikomu a ničemu nedovolím, aby mi zlepšil náladu! Dneska jsem na Florenci potkala Danečka-Vráskáčka. Stála jsem ve frontě u pokladny a on od ní odcházel. Koukala jsem mu do očí a on si toho všimnul. A pohled mi oplatil. Trvalo to tak straaašně dlouho a on má strašně hluboký oči a tak... Tož z toho budu žít ještě asi rok
Melancholicky, smutně
Podzimní deprese zjevně nesouvisí se sychravými rány a plískanicemi zalézajícími pod nehty. Deprese se může z ranní mlhy vyloupnout spolu se sluníčkem a nezažene ji ani barevné listí ve vlasech. A tak i když se omotám oranžovou šálou a v odpoledním slunci se procházím červenající se Prahou a směju se turistům vzdychajícím nad krásou, které si užívám stejně jako oni, je mi smutno.
Asi není fér vinit podzim ze smůly v lásce, hypernáročné praxe, bolavých hlasivek a pocitů, že mi něco schází. Ale je něco, na co lze svést melancholii líp? To je přece snadné jako v lijáku utajit slzy na tvářích.
16.10.05
Brej´n, pánčelko!
Tak s tím je konec! Od pondělka si nechávám říkat paní profesorko. Uznávám, je to lehce absurdní titul pro nehotovou magistru. Ale když už se musím mordovat s gymnaziálními trdly, tak co!
05.10.05
Stačí říct
Někdy asi vážně stačí naplno říct, co mi vadí. Jen jsem si postěžovala na uslzené sychravé ráno, sluníčko zase vykouklo. A vyčarovalo vážně nádherný den - dopoledne mi posílalo prasátka ze zlaté ohrádky na střeše Rudolfina, odpoledne se mi prohráblo ve vlasech na Karlově mostě a večer se na mě smálo z červených listů psího vína za okny našeho domu.
Zase mě můj život začíná bavit. Má vážně spoustu výhod - zejména pohled z oken katedry na Malou Stranu a Pražský hrad stojí za to. Ale ani duševní strava místo oběda není zlá. A moc se mi líbí potkávat staré známé. A i když mě sem tam někdo ignoruje, vždycky se najde někdo, kdo se na mě usměje a zeptá se, jak se mám. A chce slyšet odpověď!
Vím, že poslední paprsky už dlouho se smogem bojovat nevydrží a bude pršet a pršet. A já? Asi si zaprším taky. A pak se zase proběhnu mezi školama, zamávám svatému Vítu a zkusím se na všechny usmívat. A ptát se, jak se mají. A opravdu je poslouchat...
04.10.05
Rovnýma nohama do podzimu
Ještě před deseti dny jsem se potápěla v moři a nastavovala sluníčku kolou kůži. Vyhřívala jsem se jako kočka na zápraží a děsila se návratu. A věděla jsem proč - v Praze hlásil pilot osmnáct stupňů, o týden později jsem se probudila do pravého pošmourného podzimního rána. Z pokličky na nebi mě rozbolela hlava.
Ale teď už na sychravé stesky nemám čas. Všechny zápisy jsem ve zdraví přežila a začal další semestr, už snad předposlední. Po celkem poklidném roce si zase užívám přebíhání mezi čtyřmi budovami UK a vybíhání do čtvrtého patra. A žádný čas na jídlo. A šílený fronty v knihovnách. A vysilující byrokracie na studijním. Ale taky spolužáci, které jsem viděla naposled ve druháku. A občas dost nečekaná setkání.
Veskrze mám pocit, že je všechno v normálu.
Cestopisy z Malty budou.
16.09.05
Horečka
Asi je to cestovní horečka. Zítra odlétám na dovolenou na Maltu a místo abych se těšila, jsem hrůzou bez sebe. Ale třeba je to jen tím, že jsem nikdy v životě neletěla letadlem, jenom jednou na pružném laně, ale to bylo akorát padesát metrů, tak se to asi nepočítá. A taky je pravda, že představa sluníčka, třiceti stupňů a megalytických chrámů mě celkem láká.
Držte mi palce, ať přežiju, mějte se krásně a já se za týden zase ozvu.
15.09.05
Někdy si to dopovíme
Znáte takový ten fousatý vtip o tom, jak po dvaceti letech propouštějí ženskou z kriminálu a ona se s holkama na cele loučí s tím, že až je pustí, musí se sejít a dopovídat si to? Není to vtip...
V úterý jsem pořádala večírek pro pár přátel. Jarka mi nabídla, že mi do knihovny vrátí knihy, kterým končí výpůjční doba, zatímco budu na Maltě. Jenže jsem jí je večer zapomněla dát, tak jsem jí je včera vezla. Plán byl, že tam ráno přijedu, pokecáme, pojedu domů udělat si něco k obědu a pak zařídím poštu a zajedu k dědečkovi a babičce. Dopadlo to tak, že večer v devět volala máma, jestli si má dělat starosti. Jenže jsme si ani zdaleka nestihly říct všechno...
Potápěč v umyvadle
Když jsem byla malá, hrávali jsme si ve vaně s kelímky a s igráčky. Napustili jsme si plnou vanu vody, přidali spoustu pěny a střídavě si hráli na hospodské, kteří ve výčepu nalévají pivo, a na vědce odhalující tajemství podmořských světů. To se dělalo tak, že jsme igráčka hodili do vany a přemýšleli, jak dlouho ho můžeme nechat pod vodou, než se utopí. Jak se chudáci igráčci museli cítit, jsem pochopila nedávno.
Protože se chystáme na dovolenou na Maltu, což je kus skály vykukující z moře, zakoupili jsme potápěčské brýle, abychom se také mohli pokochat výhledy pod hladinou. Protože mi ty brýle ale úplně nesedí, rozhodla jsem se vyzkoušet v umyvadle, jestli mi do nich nenateče. Táta měl kontrolovat, jestli bude hladina dosahovat až nad hodní okraj brýlí okolo uší. Napustila jsem plné umyvadlo, nadechla se a položila obličej do umyvadla, až jsem nos opřela o dno. Pak už jsem jen slyšela, jak táta říká "No, skoro" a ucítila jsem, jak mi začíná zezadu intenzivně tlačit hlavu ještě hlouběji do umyvadla. Můj nos pomalu začínal mít ještě rozpláclejší tvar než obvykle a mě pomalu docházelo, že mě táta v tom umyvadle může klidně utopit. Když mi to došlo úplně, vydechla jsem tak prudce, že vzduchové bubliny proměnily umyvadlo ve fontánu a voda mě ohodila od ramen až dolů. Po tomhle tyjátru naštěstí táta moji hlavu pustil a já se mohla znovu nadechnout, ale ... slibuju, že už nikdy nebudu igráčky topit ve vaně!
Měla jsem sice mokré i spoďárky, ale do brýlí mi nateklo jen trochu, takže potápět se můžu!