24.01.06
Duté sudy
nepotopíš?!! Jestli tomu před maturitou někdo věří, prosím. Já o tom týden před státnicí dost pochybuju. A to si připadám jako pořádně dutý sud. Snažím se sama sebe přesvědčit, že i když mám pocit, že nic neumím a že se teď snažím pracně dostat do hlavy to, co by tam za uplynulých pět let mělo být vypáleno rudým písmem, ve skutečnosti to v té hlavě všechno je a já si to jen musím připomenout.
Jenže řekněte, jak si mám něco takového namluvit?!
19.01.06
Začíná zvonit
Mám za sebou něco jako poslední zvonění. Včera jsem udělala poslední dvě zkoušky na peďáku, dneska zaběhnu na studijní nechat si zkontrolovat index a pak už se budu jen šrotit na poslední státnici. Jak prohlásil jeden kolega s obdobným programem na následující dva týdny, v optimálním případě se ještě potkáme v únoru v aule Karolina. Už se to chýlí…
Byl to docela dobrej pocit, mít v indexu zapsanou už i poslední zkoušku. Pak mě z toho trochu rozbolela hlava a žaludek se mi stáhnul takovým tím nepříjemným pocitem životní nejistoty. Ale co, v květinářství na Budějovický jsem si koupila pět irisků a bylo to jako kdybych si duši natřela genzianou. Příjemně to chladilo a bolístka přestala bolet.
17.01.06
Pátek 13.
Byl pátek. Bylo třináctého. Ráno jsem zaspala a cestou na záchod jsem se přerazila o koš na prádlo. Měla jsem se vrátit do peřin a celý den z nich raději vystrkovat jenom nos. Neudělala jsem to. Dokonce jsem si na večer domluvila rande. A tak se pokazilo, co jen mohlo. Takže v noci jsem místo sexu koukala do šera a přemýšlela, co se sakra stalo, že nám to nevyšlo.
Vlastně se nestalo nic světoborného. Vždycky, když se šťastně zamiluju, zdá se mi to totálně jednoduché, snadné a samozřejmé. Tak co řešit? Jenže, když se nad tím zamyslíte, každý z nás má kolem sebe stovky a tisíce lidí, s nimiž se potkává, mluví s nimi a s nimiž je mu dobře. Lidí, mezi nimiž se jednoho dne vyloupne jeden, který nebude jako ti ostatní. To, že se to stane ve stejnou chvíli i tomu druhému, to, že se právě tihle dva zakoukají do sebe navzájem, to je vlastně šílená haluz.
No, a někdy to stejně nevyjde, i když tu haluz utrhnou oba dva ve stejnou chvíli. Asi o nic nejde, děje se to stále, každou chvíli někomu. I mně už se to párkrát stalo. A taky už jsem mnohokrát zjistila, že když získám něco, po čem jsem toužila a o co jsem fakt stála, nemusí to být takové, jak jsem si představovala. V lásce to platí dvojnásob. A taky to dvojnásob bolí...
12.01.06
Moja je holka!
Vždycky jsem měla předsudky vůči Richardům. Připadalo mi, že jsou to namyšlení kluci, kteří se tváří jako machové s holkou na každým prstě, ale když přijde na lámání chleba... Můj dědeček má teorii, podle níž jméno ovlivňuje to, jaký člověk bude. Nikdy jsem tomu nevěřila. Ale Richardové mi to neustále potvrzují.
Tak třeba tenhle Richard - mužně se mlátil do hrudi a tvářil se jako pán situace. Stačila jediná ženská, která se nelekla a začala se bránit, aby se Richard obrátil na zběsilý útěk.
No nic - můj favorit zkrátka Richard není. Ale stejně to může být právě on, kdo vyhraje Odhalené a dvanáct milionů. /Jojojo, já vím - melounů, ne milionů - co by dělaly gorily s penězma?!/ Škoda, že se nemůže zúčastnit Moja, teď když se ví, že je holka, fandím jí ještě víc.
Jo, milí Richardové - můj dědeček hrozně nechtěl, aby mi rodiče dali jméno Zuzana, prý nějakou znal a byla to děsná /píp/. Když si naši stáli za svým, začal tvrdit, že to vlastně asi byla Eva a ne Zuzana. Ale kdo ví
05.01.06
Kocovina
Vždycky když nazdobený smrček sklopí větvičky, za spořilovskými okny začnou mizet svítící hvězdičky a ve stánku na Staromáku místo staročeského trdla zase prodávají hotdogy s horčicí, padne na mě taková povánoční chandra. Všechno, co jsem o adventu proklínala, bych najednou chtěla mít napořád. Včera ze stromu na Staromáku sundali světýlka a poslední trhovci rozbourali stánky. V obchodech začaly výprodeje vánočních přání a novoroční předsevzetí už pomali stačila vzít za své.
Uteklo to zase o něco rychleji, nezdá se vám?
19.12.05
Vánoční kýč
Je to vážně hnus - světelnými řetězy přeplácanej každej barák v centru, lehce zpomalený koledy jako horký karamel vytékající z repráků každýho krámu nacpanýho plyšovýma santaclausama a vůbec fůrou prvoplánových blbin za trojnásobek až pětinásobek reálné ceny. Puberťáci si na hlavy dobrovolně navlíkaj červený čepičky s blikajícíma okrajema a děti zas blikají čelenkama s čertovskými rohy. Dospělí utrácej svoje výplaty až do června a všichni jsou totálně vyčerpaný, ale snažej se předstírat, že se před svátky klidu a míru snaží být jiní, lepši... Pchá!
No dobře. Uznávám. Zase mě to dostalo.
Šla jsem přes Ovocný trh, pod nohama mi křupal čerstvý sníh, v jedný ruce jsem držela kelímek s horkým kafem a do druhé chytala vločky - vážně je každá jiná! Do nosu mě štípal mráz, vedle mě výskala děcka bruslící na kluzišti pana Oskara a z Myslbeka zněly koledy. V očích se mi odráželo sváteční osvětlení obchoďáku a já se najednou musela začít usmívat. Jako kdybych se těšila, či co...
Vánoce jsou tady!
03.12.05
Jako Amélie
Když jsme vyšli z hospůdky, řekl mi kamarád, že ve svém novém, červeném kabátě vypadám „améliovsky z montmártrovsky“ Podle bráchy je tenhle film pěkná blbost, ale mně nemohl zalichotit víc.
Tenhle film mám moc ráda. Jsou tam scény, které si vybírám jako bonbónky a cucám je ještě dlouho po závěrečných titulcích. Třeba ta, v níž žebrák odmítne almužnu s tím, že v neděli nepracuje. Nebo pohlednice s trpaslíkem u Eiffelovky. Nebo chvíle, kdy Amélie odhalí, kdo je ten tajemný muž na fotografiích z automatu.
Ale moje nejoblíbenější je ta, v níž Améliin milý hledá další stopu, kudy jít, hledí na sochu a ten malý chlapeček mu řekne: Když ruka ukazuje do nebe, jen hlupák kouká na prst. Ve filmu tahle věta moc neznamená, ale pro mě se stala mottem.
Jen hlupák kouká na prst...
02.12.05
Poezií na pivo
Některé věci mě nikdy neomrzí. Večerní Karlův most mezi ně rozhodně patří. Víte, ta doba, kdy se turisté rozprchnou do restaurací a hospůdek na dobrou večeři, stánkaři balí a člověk se nemusí prodírat jednolitým organismem lidí ani vyhýbat stánkům, které jen zakrývají výhled. Posledních pár turistů stojí v kolečku kolem nejvytrvalejších hudebníků a podupává do rytmu. Tma zalézá za límec kabátů, na nábřeží doznívá hluk večerní špičky a proti černé obloze jsou vidět bílé siluety plachtících racků.
Miluju tyhle chvíle. Zastavím se uprostřed mostu, stoupnu si do závětří některého ze svatých a zírám na Prahu, jako kdybych ji viděla poprvé. Silueta Malé Strany za nasvícenou mosteckou věží s korunkou Hradu. Petřínská rozhledna zahřívající si zmrzlé nohy. Kopule svatého Františka Serafínského a nasvícený štít svatého Salvátora. A po stranách další dvě korunky, nasvícená na Národním a o něco skromnější, zlacená na Rudolfinu. Světla se odrážejí v tiché hladině Vltavy a i ta zácpa na nábřeží nakonec vypadá jak kuličky jeřabin a ptačího zobu navlečené na stéblu trávy.
Dá se tahle poetická nálada zúročit líp než povídáním o letních putováních nad sklenicí velvetu?
Vánoční touhy
Stála jsem v obchodě, oči doširoka rozevřené, až se mi máma smála, že mi vypadnou z důlků. Zírala jsem do regálu a cítila, vlastně ne, já jsem věděla, že po ničem na světě netoužím tak moc jako po téhle panence. Bylo mi asi pět, visela jsem mámě na ruce a snažila se jí vysvětlit, že právě tuhle POTŘEBUJU a že bez ní můj život nemá cenu. Toužila jsem po ní tam moc, že jsem večer nemohla usnout a nemyslet při tom na NI.
Uběhlo pár let a já zase slintala před výlohou. Bylo mi patnáct, chodila jsem do tanečních a v těch plesovkách za nekřesťanskou cenu, co tam visely na figuríně barbínovských tvarů, jsem se viděla jako královna plesu. Věděla jsem, že je nedostanu, ale celý advent jsem si představovala, jak se v téhle nadýchané nádheře vznáším nad parketem v náručí svého tehdejšího idola.
Dalších pár let uplynulo, mně je osmnáct a to prkno v tom obchodě u tátovy práce fakt není zlý. No, třeba naježí…
Teď je mi pětadvacet a netoužím po ničem. Teda prr, toužím po spoustě věcí. Většina z nich se ale do krabičky s mašličkou strčit nedá. Vlastně se vůbec darovat nedají. A ty, které se koupit dají… to je vážně jenom sen. Jasně, budu mít z dárků radost a těším se na ně.
Ale stejně, kam se poděla ta schopnost mít reálné touhy? Přát si něco, co mohu dostat, a celé noci kvůli té touze nespat? Není to jen tím, že to, co chci, si můžu koupit sama. A rozhodně ani ne tím, že bych měla všechno Ale moje touhy se někam vypařily…
27.11.05
Beruška v prašanu
Je to otrava, probudit se ve čtvrtek jen pár kilometrů od Kitzbühelu, když vleky začínají jezdit až v sobotu. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než sednout do auta a jet skoro sto kiláků na Hintertux. Ale nebylo to tak zlé, cestou jsem minula spoustu hradů a viděla jsem východ slunce nad horama. A že to fakt stálo za to, mi došlo hned na vrcholu ledovce, když jsem vystoupila z lanovky. Nad štíty se klenulo modré nebe a padal sníh, z jehož drobounkých vloček dělalo sluníčko světlušky. Z mrazu jsem měla místo tváří struhadla, ale stejně jsem s prvním řezaným obloukem podřízla i všechny podzimní splíny.
Líbilo se to i berušce. Lehce klouzala prašanem a poslouchala na slovo – žádné podklouzávání ani zařezávání zatáček v malé rychlosti. Na zadek mě shodila jen jednou, a to bylo vlastně přátelské varování, že bych si měla všechny končetiny udržet vcelku, protože odpoledne musím tu stovku uřídit zpátky.
No věřili byste, že sníh za krkem a prokřehlé konečky prstů jsou výborné antidepresivum? Ale asi to funguje jen když stojíte na snowboardu a chystáte se pustit po sjezdovce dolů…