Rebe

Co je to vrchol domestikace? Když kocour očichá myš zmateně pobíhající po podlaze v kuchyni a odkráčí k misce s granulema.
A co je vrchol samolibosti? Když čtu svoje staré příspěvky a třískám se u toho smíchy

I vy! hlásá jeden z časopisů za výlohou trafiky na Václaváku. Možná že jo, nebudu tvrdit, že neexistuje způsob, jak třeba i Naomi může být blond a nevypadat blbě. Ptám se jen - PROBOHA PROČ?!

Spala jsem dlouho. Ale bylo toho tak nějak moc. Už nějakou dobu jsem přemýšlela, že je čas probudit se a zase psát, ale zlomil mě až email, postrádající mé trefné a vtipné postřehy (sic!).

Ne že by nebylo o čem psát. Už při posledním sypání si popela na hlavu jsem naslibovala kdeco. Ale tentokrát to splním! (nejsem přece žádnej chlap)

No a jako malý bonus pro čtenáře, kteří mi zůstali věrní, i když jsem nepsala, je tu další z mé úžasné dětské poezie. Tuhle jsem napsala, když mi bylo osm a půl. Nenechte se odradit tím, že je úplně blbá. Pobavte se tím, jak výstižně ilustruje dobovou poetiku druhé poloviny osmdesátých let.

1. Mír to je krása,
to je krása pod nebesa.
Mír to jsou květiny,
trhají je dívčiny.
2. Mír to jsou děti,
není v něm hezké smetí.
V lese ptáci zpívají
děti si tam hrávají.
3. Mír to je bílá holubice
a létá nad kitice.
Ve škole se v míru děti učí
a za mír vlastně ručí.

Není správné posmívat se někomu za mentální nedostatečnost, ale když je ten někdo premiér, blbce dělá ze všech okolo, přitom ale nedá dohromady gramaticky správnou větu, měřítka se mění. Občas mám husiny, když Standa przní češtinu, ale tentokrát mě dostal. Po krátkém rozboru hlášky "Nedostanu-li podporu, budu rezignovat." jsem totiž zjistila, že gramaticky to sice blbost je, ale znamená to přesně to, co bude Standa asi dělat, i když pochybuju, že by chtěl, aby se to vědělo.

Chápu, že ne každý je bohemistický fanatik jako já, proto vysvětlím: sloveso rezignovat je dokonavé, podobně jako třeba sloveso říci nebo udělat (pro ilustraci). Chci-li tedy vyjádřit, že něco udělám a bude to odbyté, zvolím tvar Řeknu nebo Udělám. Když ale řeknu Budu říkat nebo Budu dělat, znamená to, že s tím hned tak nepřestanu.

A jsme u jádra pudla. Kdyby chtěl Standa opravdu odstoupit a vzát se funkce, řekl by Když nedostanu podporu, rezignuji. On ale řekl Budu rezignovat a rezignovat a rezignovat...

Pamatujete, když jsme byli malí? Sněhová nadílka pro nás byla požehnáním. Váleli jsme se ve sněhu a smáli se krystalkům za límcem, chytali vločky do pusy a každou volnou chvíli se vozili na igelitce z kopce za kostelem. Dobře, ne každý se odvážil jet až zeshora, byl to krpál, ale z pokřupávání sněhu pod nohama se radovali všichni.

Dneska se každý jen zlobí, že musí před domem odhrabávat sníh, všichni nadávají na kalamitu, vlasy si před vločkami chrání deštníkem a nad tou směšnou rovinkou u kostela se jen ušklíbnou.

Já vím, jsme dospělí, máme starosti a zodpovědnost, ale ... kdy jsme ztratili schopnost se radovat?

...zanedbávám vás.
Jenže když jsem na tomhle blogu začínala, psala jsem hlavně o hezkých věcech a příjemných zážitcích.
V poslední době se ale tématy k psaní stala vlna tsunami v Indonésii, vlna skandálů okolo našeho premiéra, nový školský zákon, paní docentka, která tři mé kamarády vyhodila od státnic, za nehty zalézající zima, atd.

Ne že by nebylo nic hezkého, o čem psát. Viděla jsem pár skvělých filmů, namlsala se na koncertě R.E.M., udělala jednu státnici a pěkně hnusnou zkoušku, párkrát dobře zapařila s kamarády a vůbec jsem šťastná a spokojená.
A dneska mě dorazila hláška systému, kde jsem se chtěla zapsat na semináře:
Systém KČL Vás ze srdce miluje a přeje Vám krásného Valentýna.

Taky vás miluju. Krásného Valentýna

Stojí v New Yorkeru dole na Václaváku. Když jedu po schodech do patra s dámskou módou, cítím jeho upřený pohled v zádech, když jedu dolů, nemůžu uhnout jeho očím. Je nádherný - vysoký, štíhlý míšenec s hlubokýma očima a neuvěřitelně dlouhýma řasama. Někdy si říkám, že tam chodím jen kvůli jeho očím. Taky mě napadlo, že bych ho chtěla mít doma.

Ale kam bych si v pokoji tu figurínu dala?

Je jasné, že když někdo mluví rychleji, než se dá myslet, dřív nebo později pronese pěknou blbost. I tak mě ale fascinují moudra, která se sypou z mojí krásné sestřenice. Je to vážně chytrá brunetka, ale občas mě nechává na pochybách, zda jí krví nekolují blonďaté geny. Historky o ní jsou populární už od té doby, kdy jsem ji přesvědčila, že máme na lednici rybičky a když je brácha obrátí bříškem nahoru, vypouštějí bublinky, ale otočit se neumějí.

Minulý víkend jsme strávili u tety a Péťa nám pobyt opepřila svými bonmmoty. K nejlepším patří úvaha o tom, že bilboard s obličejem Hitlera a nápisem Ich meine es ehrlich je asi podvrh, a prohlášení, že ledovec vypadá jako zmrzlá voda.

Někdy si říkám, že kromě filmových výroků začnu sbírat i hlášky svojí sestřenice

Celý národ se vzpamatovává ze včerejší prohry s Řeky. Ukázalo se, že Rebe byla zřejmě jediná, koho napadlo, že bychom mohli prohrát. A tak zatímco ostatní se teprve probouzí z kocoviny a utírají slzy, Rebe přináší exkluzivní (byť trochu vymyšlený) rozhovor s trenérem řecké reprezentace Otto Rehhagelem.

Rebe: Češi byli jasnými favority, jak si vysvětlujete svoji výhru?
Otto: Češi byli přehnaně sebevědomí. Třeba ty směšné řeči o tom, že si Nedvěd tyká s Pierluigem. Jsem rád, že se ukázalo, že opravdové přátelství je víc než tykání.

Rebe: Přátelství s rozhodčím by ale přece nemělo ovlivnit průběh zápasu.
Otto: Teď jste ale strašně nespravedlivá, slečno redaktorko. Portugalcům se připískávalo ještě mnohem víc!

Rebe: Aha. I přes přátelství s rozhodčím jste asi měli záložní plán. Jaká byla vaše taktika?
Otto: Upřímně? Chtěli jsme je unavit a otrávit. A povedlo se to. Stačilo je hoďku a půl faulovat a pak stačila jedna branka...

Rebe: Ano, fauly. Někteří lidé si stěžovali, že to, co jste předvedli, nebyl fotbal, ale rugby.
Otto: To je nesmysl - rugby je surový sport, ale naši hoši jsou něžní.

Rebe: Jak to myslíte?
Otto: Podívejte, oni si rádi šáhnou, tak jim v tom nebudu brámit, no ne? Objímání a držení za tričko se stále hodnotí jako faul, ale proč bych to těm klukům nedopřál? Třeba obejmout Baroše nebo ho chytit za zadek, jak se chlapcům podařilo, to je přece hukot.

Rebe: Ano, taky mi to připadalo jako teplárna. Ale co ty ostatní fauly?
Otto: My usilujeme o přehodnocení klasifikace faulů. Zdá se nám zastaralé hrát čistě. Koho zajímá nějaký honění se za merunou? Navrhujeme, aby fauly byly trestány pohlazením po tváři nebo po vlasech. Zdá se mi nefér, že se této odměny dostalo jen Poborskému.

Rebe: Češi si stěžují, že by se jim prohra lépe snášela, kdyby prohráli s lepším týmem...
Otto: Tak jsou lepší, no a co? Mně zajímá jen výhra.

Rebe: Nezdá se vám, že řecký výkon odměněný výhrou je degradací fotbalu?
Otto: Prosím vás, koho zajímá fotbal? Vyhráli jsme.

Původně jsem chtěla psát o Zemanově premiéře - snad poprvé řekl něco rozumného, když glosoval tendence v ČSSD nahradit Špidlu Grossem - Je naivní domnívat se, že za volební debakl může jen předseda, a ne ten, kdo stál hned za ním.
Jen mi uniká, proč nikdo nehledá odpovědnost u Roučka. Kdyby už dost dlouho před volbami neukázal, že je totální blbec, možná mohlo vše dopadnout jinak.

Jenže pak jsem se koukala na fotbal a je tu jiná premiéra - konečně jsem viděla FOTBAL. Utkání Nizozemí s Německem spíš připomínalo taneční záběry z Gay clubu, místo kopání do míče se hráčí pořád objímali.
Dneska se to rozeběhlo a já se královsky bavila. Bylo na co koukat, tak dík, kluci.
PS - Kollere, než si příště sundáš tričko, zajdi do solárka