Rebe

Na některý věci jsem zkrátka krátká. A zimě je úplně jedno, že jsem ji prohlásila za skončenou a chystala se vymáchat si na Střeláku kotníky ve Vltavě. A tak se dneska ráno ukázalo, že hrablo opřené o poštovní schránku není dobrý nápad. Zejména když se dvaceticentimetrová závěj opírá už o dveře.

Ať si Nohavica klidně provokuje „a v Praze kalamita jak na Sibiři, tři centimetry sněhu a u Muzea štyři.“ Já kalamitu neměla, chodník uhrabal soused, co na rozdíl ode mě vylezl z pelechu už ráno, nikam jsem nemusela, celý den jsem si hrála s vodovkama a rozplývala se nad sněhovou nádherou, poeticky dosedající na vřesovec v truhlíku za oknem.

Ani depku z toho mít nebudu, žádný strach. Já se z návratu zimy nezhroutím. Jak jsem řekla, já už mám jaro, bez ohledu na počasí. A pár cenťáků sněhu mě teda jaro nesebere. Ani dvacet...

Momentálně je pro mě kalamitní spíš blížící se promoční projev