Rebe

Když jsem byla malá, představovala jsem si, že lidské srdce vypadá jako to srdíčko ze zrníček a sezamových semínek, které jsme na barevné stužce věsili andulákovi Pepíkovi na bidýlko do klece. Myslela jsem, že když je člověku smutno a nebo má srdce nemocné, odpadávají z něj jednotlivá zrnka, jako když je Pepík vyzobával. A když člověku někdo zlomí srdce a nebo má infarkt, rozpadne se úplně a na bidýlku zůstane jen ta látková stužka.

V noci se mi zdálo o muži, do kterého jsem se už docela dávno zakoukala. Dost dávno na to, abych na něj zapomněla, ale podvědomí je mrcha. Ráno jsem se probudila s pocitem, že mám postel plnou zrníček. V tom snu jsme se poprvé políbili. A potom poprvé pohádali. A asi neposledy, řekli jsme si, že už se nikdy nechceme vidět.

Vím, že to byl jen sen. Vyklepala jsem peřiny, vyvětrala a usmála se do sluníčka. Ale stále mám pocit, že za sebou trousím sezamová semínka.

Kdo řekl, že rána jsou moudřejší než večer? Ale jděte...