Rebe

Některé věci mě nikdy neomrzí. Večerní Karlův most mezi ně rozhodně patří. Víte, ta doba, kdy se turisté rozprchnou do restaurací a hospůdek na dobrou večeři, stánkaři balí a člověk se nemusí prodírat jednolitým organismem lidí ani vyhýbat stánkům, které jen zakrývají výhled. Posledních pár turistů stojí v kolečku kolem nejvytrvalejších hudebníků a podupává do rytmu. Tma zalézá za límec kabátů, na nábřeží doznívá hluk večerní špičky a proti černé obloze jsou vidět bílé siluety plachtících racků.

Miluju tyhle chvíle. Zastavím se uprostřed mostu, stoupnu si do závětří některého ze svatých a zírám na Prahu, jako kdybych ji viděla poprvé. Silueta Malé Strany za nasvícenou mosteckou věží s korunkou Hradu. Petřínská rozhledna zahřívající si zmrzlé nohy. Kopule svatého Františka Serafínského a nasvícený štít svatého Salvátora. A po stranách další dvě korunky, nasvícená na Národním a o něco skromnější, zlacená na Rudolfinu. Světla se odrážejí v tiché hladině Vltavy a i ta zácpa na nábřeží nakonec vypadá jak kuličky jeřabin a ptačího zobu navlečené na stéblu trávy.

Dá se tahle poetická nálada zúročit líp než povídáním o letních putováních nad sklenicí velvetu?