Rebe

Stála jsem v obchodě, oči doširoka rozevřené, až se mi máma smála, že mi vypadnou z důlků. Zírala jsem do regálu a cítila, vlastně ne, já jsem věděla, že po ničem na světě netoužím tak moc jako po téhle panence. Bylo mi asi pět, visela jsem mámě na ruce a snažila se jí vysvětlit, že právě tuhle POTŘEBUJU a že bez ní můj život nemá cenu. Toužila jsem po ní tam moc, že jsem večer nemohla usnout a nemyslet při tom na NI.

Uběhlo pár let a já zase slintala před výlohou. Bylo mi patnáct, chodila jsem do tanečních a v těch plesovkách za nekřesťanskou cenu, co tam visely na figuríně barbínovských tvarů, jsem se viděla jako královna plesu. Věděla jsem, že je nedostanu, ale celý advent jsem si představovala, jak se v téhle nadýchané nádheře vznáším nad parketem v náručí svého tehdejšího idola.

Dalších pár let uplynulo, mně je osmnáct a to prkno v tom obchodě u tátovy práce fakt není zlý. No, třeba naježí…

Teď je mi pětadvacet a netoužím po ničem. Teda prr, toužím po spoustě věcí. Většina z nich se ale do krabičky s mašličkou strčit nedá. Vlastně se vůbec darovat nedají. A ty, které se koupit dají… to je vážně jenom sen. Jasně, budu mít z dárků radost a těším se na ně.
Ale stejně, kam se poděla ta schopnost mít reálné touhy? Přát si něco, co mohu dostat, a celé noci kvůli té touze nespat? Není to jen tím, že to, co chci, si můžu koupit sama. A rozhodně ani ne tím, že bych měla všechno Ale moje touhy se někam vypařily…