Rebe

Je to otrava, probudit se ve čtvrtek jen pár kilometrů od Kitzbühelu, když vleky začínají jezdit až v sobotu. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než sednout do auta a jet skoro sto kiláků na Hintertux. Ale nebylo to tak zlé, cestou jsem minula spoustu hradů a viděla jsem východ slunce nad horama. A že to fakt stálo za to, mi došlo hned na vrcholu ledovce, když jsem vystoupila z lanovky. Nad štíty se klenulo modré nebe a padal sníh, z jehož drobounkých vloček dělalo sluníčko světlušky. Z mrazu jsem měla místo tváří struhadla, ale stejně jsem s prvním řezaným obloukem podřízla i všechny podzimní splíny.

Líbilo se to i berušce. Lehce klouzala prašanem a poslouchala na slovo – žádné podklouzávání ani zařezávání zatáček v malé rychlosti. Na zadek mě shodila jen jednou, a to bylo vlastně přátelské varování, že bych si měla všechny končetiny udržet vcelku, protože odpoledne musím tu stovku uřídit zpátky.

No věřili byste, že sníh za krkem a prokřehlé konečky prstů jsou výborné antidepresivum? Ale asi to funguje jen když stojíte na snowboardu a chystáte se pustit po sjezdovce dolů…