Rebe

Poprvé v životě jsem letěla letadlem. Jak se mi to líbilo? Psychicky jsem se nemohla srovnat s tím, že se dopoledne ráchám v hotelovém bazénu na Maltě, odpoledne se procházím s Lucou po Miláně a večer se zamuchlávám do peřiny ve své posteli. Ale jinak se mi to líbilo moc. Zejména ta chvíle, kdy letadlo naplno roztočilo motory a zrychlení mě zamáčklo do sedadla. A pak bublina v krku, když se letadlo odlepilo od země. Překvapilo mě, jak prudce letadlo stoupalo – bavila jsem se představou, že by se sedačky urvaly a seštosovaly u ocasu. Taky mě zaskočily turbulence při prolétávání mraky. A taky to, že i vysoké hory na Sicílii z té výšky vypadají jako vzorky na závěsech ve školní jídelně. Ale nebála jsem se. Totiž, seděla jsem jen kousek před motory, takže kdyby mě podtlak vytáhl ven, nemrzla bych dlouho a motory by si mě vcucly.

Pomáhá to, dívat se na svět s nadhledem. A nemyslím to jen symbolicky. Opravdu se problémy zdají menší, když se na svět koukáte z výšky deseti kilometrů. I když ještě víc mi hlavu vyčistil podhled. Byli jste někdy pár metrů pod mořskou hladinou? Já jo, a nadchlo mě to tak, že jsem se málem utopila, protože se mi nechtělo z té nádhery vynořit.

A proč to všechno píšu? Protože mám černé svědomí. Cestopisy ze Skandinávie slibuju už rok. A tak s tím chci začít něco dělat. Proto jsem zavedla novou rubriku – cestopisy.
Těšte se!