Rebe

Když jsem byla malá, hrávali jsme si ve vaně s kelímky a s igráčky. Napustili jsme si plnou vanu vody, přidali spoustu pěny a střídavě si hráli na hospodské, kteří ve výčepu nalévají pivo, a na vědce odhalující tajemství podmořských světů. To se dělalo tak, že jsme igráčka hodili do vany a přemýšleli, jak dlouho ho můžeme nechat pod vodou, než se utopí. Jak se chudáci igráčci museli cítit, jsem pochopila nedávno.

Protože se chystáme na dovolenou na Maltu, což je kus skály vykukující z moře, zakoupili jsme potápěčské brýle, abychom se také mohli pokochat výhledy pod hladinou. Protože mi ty brýle ale úplně nesedí, rozhodla jsem se vyzkoušet v umyvadle, jestli mi do nich nenateče. Táta měl kontrolovat, jestli bude hladina dosahovat až nad hodní okraj brýlí okolo uší. Napustila jsem plné umyvadlo, nadechla se a položila obličej do umyvadla, až jsem nos opřela o dno. Pak už jsem jen slyšela, jak táta říká "No, skoro" a ucítila jsem, jak mi začíná zezadu intenzivně tlačit hlavu ještě hlouběji do umyvadla. Můj nos pomalu začínal mít ještě rozpláclejší tvar než obvykle a mě pomalu docházelo, že mě táta v tom umyvadle může klidně utopit. Když mi to došlo úplně, vydechla jsem tak prudce, že vzduchové bubliny proměnily umyvadlo ve fontánu a voda mě ohodila od ramen až dolů. Po tomhle tyjátru naštěstí táta moji hlavu pustil a já se mohla znovu nadechnout, ale ... slibuju, že už nikdy nebudu igráčky topit ve vaně!

Měla jsem sice mokré i spoďárky, ale do brýlí mi nateklo jen trochu, takže potápět se můžu!