Rebe

V sobotu v noci bylo nebe nad Kašperkem plné hvězd a, i když jsem žádnou padající hvězdu neviděla, s horkým čajem v dlaních a Mléčnou dráhou za krkem to byla romantika jako blázen. Jenže je trochu absurdní psát o mžikavém světle bezvýznamných hvězdiček na druhé straně vesmíru, když jsem celý večer měla oči jen pro Honzu Potměšila v Růži pro Algernon.

Isaac Asimov prý kdysi prohlásil, že takovou povídku, jako je Keyesova Růže pro Algernon, by strašně rád také jednou napsal (btw. to já taky). A to ještě nevěděl, co se stane, když se přidá prázdná scéna jen s nemocničním lehátkem, jednoduchá hudba a Honza Potměšil.

Tuhle hru jsem už jednou viděla, věděla jsem, co čekat, takže tentokrát jsem se dokázala vedle hry soustředit i na něco jiného než na pravidelné střídání nádechů a výdechů. A některé myšlenky té hry mi málem zavařily mozek.

Třeba to, že mentálně retardovaný Charlie VĚDĚL, že je hloupý. Co když si jen myslím, že jsem chytrá, a tudíž jsem na tom mnohem hůř.
Nebo to, že byl šťastnější, dokud by hloupý. A že je možná lepší věřit v lásku lidí, kteří nás nemají rádi, než vědět, že za to, proč nás rádi nemají, vůbec nemůžeme. A že i když to změníme, nezačnou nás mít rádi.
A že zhloupnout je bolestivější než zmoudřet, ale přináší to klid v duši a snad i štěstí.
Že ne každý je tak dobrý, jak si můžeme myslet, ale stejně je lepší si to myslet, než znát pravdu.
A že láska není tak silná jako pocit viny.