Rebe

Miluju cestování. Nemyslím poznávání nových míst a kultur (teda, to taky, ale o to teď nejde). Já hrozně ráda cestuju ve smyslu přemísťuji se. Zkrátka, často mě cesta fascinuje víc než samotný cíl. Sedím ve vlaku nebo v autobusu, koukám z okna a myšlenky se mi v hlavě míhají stejně rychle jako patníky okolo cesty.

Tak třeba dnešní skoro dvouhodinová cesta z Hradce. Za okny autobusu lilo, já poslouchala Norah Jones a Kryla a měla jsem mokro snad i v duši. Ale pak se vedle dálnice rozklenula duha, stěrače smetly poslední kapky, nad obzorem startoval mrak, co vypadal jako letadlo, a mně do uší začali dunět Offspring. Svalové napětí v zátylku povolilo a hluboko mezi ušima zaklepal optimismus.

A pak jsem pocítila něco, co už nějakou dobu ne – naději.
Mám se fajn. Přes všechny problémy mám velkou šanci, že bude líp. A přes všechny stesky – záleží to jenom na mně.
Nejvyšší čas s tím něco udělat!