Rebe

Vždycky jsem se vysmívala perfekcionistům.
Kamarádce, která propásla dva termíny postupky, protože to ještě dost neuměla.
Šéfovi exkurze, který mi až po měsíci poslal itinerář, v němž ale nechybí jediný patník, okolo kterého jsme jeli, včetně jeho dějin od desátého století.
Babičce, které na záchodě toaletní papír barevně ladí se šňůrkou splachovadla.
Tátovi, který s heslem "Udělat něco pořádně dá stejně práce jako to odbýt" vytvořil knihovnu, která odolávala snaze o rozložení celý večer.

Měla jsem jisté podezření, když jsem se s výměnou koberce rozhodla spojit malování, přestože jsem malovala předloni. Podezření zesílilo, když jsem ráno odmontovávala garnýž a pak visela na posteli v zoufalé snaze odtáhnout ji od stěny a vymalovat i za ní. Naplno mi to ale docvaklo, když jsem telefonovala s mámou a štětečkem přitom natírala stěnu okolo trubek radiátoru, který se pak schová za knihovnu.

Bože můj, já nejsem o nic lepší!