Rebe

Vracela jsem se právě z dlouhé cesty. Seděla jsem na zastávce a čekala na autobus, batoh mezi nohama, podepřenou bradu a hlavu plnou rozdivočelých myšlenek, když přišel. Vypadal trochu jako bezdomovec, ale posunula jsem se na lavičce, aby se vešel vedle mně.

"Děkuju Vám, děvenko," řekl a podíval se na mně. "Nebuďte smutná, všechno dobře dopadne."

A já si teď říkám, že to asi nebyl bezdomovec, ale že jsem potkala kouzelného dědečka. Mrzí mě, že jsem mu nenabídla buchty ani kus chleba, možná jsem se mohla dozvědět víc. Ale i tak ... Nebuďte smutní. Všechno dobře dopadne.