Rebe

Celou noc matka proseděla u postele svého nemocného dítěte. Ani oka nezamhouřila, trpělivě mu otírala pot z čela a pokaždé, když se na posteli neklidně zavrtělo, ho znovu přikryla a něžně pohladila po ruce.

Vždycky se mi tyhle pasáže v románech zdály spíš jako z červené knihovny a nevěřila jsem představě, že někdo prosedí někoik hodin na židli u maroda. Možná proto, že moje matka podobnými slabostmi, jako jsou mateřské pudy, příliš netrpěla, tedy alespoň pokud jde o mně. Pravda ale je, že tyhle pudy někde hluboko dřímají a když je potřeba, najednou se vynoří.

Minulý týden byl náš kocourek Plamínek nemocný. Panleukopenii se taky říká kočičí mor, protože nakažené kosí s podobnou razancí. A taky nejsou léky. Jediná pomoc je zavodňování organismu, takže jsme každý den trávili čtyři až šest hodin na veterině na infuzích, já seděla u něj na židli, držela mu nataženou tlapičku, aby mu roztok mohl téct do těla, zahřívala ho a hladila po hlavičce, aby se mu dobře spalo.

Plamínek už je živý až moc. Jak říkal Marek, náš pan doktor, s dětma to už bude sranda - před pícháním injekce se jim nemusí oholit kůže, mají jen dvě nohy a ve věku čtyř měsíců z vyšetřovacího stolu neutíkají