Rebe

Odmalička jsem si přála vidět padající hvězdu. Nikdy jsem ji neviděla. Nespočítám, kolikrát jsem na čundru hodinu zírala na nebe a doufala, že dneska určitě... A jen co jsem všem popřála dobrou noc a zavrtala se do spacáku, uslyšela jsem jásání Hele, padá, viděli jste?
Ano, já vím, že to nejsou žádné padající hvězdy. Ale stejně bych si svá tajná přání radši přála při pohledu na meteor zanikající v zemské atmosféře než nad řetězovými maily či kouzelnými zrcadly na zámcích, které slibují nesplnitelné.

Nikdy jsem neviděla padající hvězdu. Je teda něci divného na tom, že jsem zajásala nad pozváním na piknik pod noční oblohou plnou padajících perseidů? A je při mém pověstném štěstí něco divního na tom, že po měsící neustálého jasna bylo zataženo?

Nemůžu si stěžovat, piknik byl úžasný a nakonec se dokonce vyjasnilo, takže jsem i pár "padajících hvězdiček" viděla. I když nevěřím, že tyhle perseidy taky plní přání, byla to nádhera.
Stále věřím, že mě moje šťastná hvězda ještě čeká.