Rebe

a hodně hluboko jsem chtěla zalézt, když jsem zjistila, jak naivní byla má představa, že jsem na svém blogu úžasně anonymní. OK, všimla jsem si, že je dole moje občanské jméno, ale vždycky jsem si říkala, že to ocení jen moji přátelé, ostatní nad tím můžou leda tak pokývat hlavou. Ale ouha.

Už bych si měla pomalu zvyknout, že na naší katedře mají všichni sloní paměť. Že si mě pamatuje profesor historie, u kterého jsem dělala zkoušku, to chápu, ale že si mě pamatuje sekretářka, to mi hlava nebere. Právě ta v pátek okomentovala můj zápis o školní exkurzi. Nejdřív jsem se zasmála té vzpomínce, ale pak mi začala v hlavě šrotovat kolečka, kde jsem o tom vlastně psala. No jasně, jenom tady. Zvládla jsem rozdýchat, že to našla i že to četla. Ale že si i skoro po roce pamatuje, že jsem to psala já, a dokonce ví, kdo jsem to já?! A já si lebedila v pocitu, jak jsem krásně anonymní a nikdo mě nezná. Uups.

Skvělou radu mi dala kámoška - když ti vadí, že tě znají, tak jdi na Ekonomku. Tam budeš jen číslo. Jenže při mý smůle...