Rebe

Miluju Matějskou. I když jsem si jí jako malá moc neužila - moji rodiče ji nesnáší. Chodil tam s náma táta a svou averzi ke všemu, co se točí nebo houpe, řešil tím, že nás nejprve nakrmil párkama a cukrovou vatou a pak řekl, že po párcích a cukrové vatě přece nemůžeme na horskou dráhu. Takže jsme chodili jen na houpačky a do domů hrůzy.
Když jsem dorostla a dělala vedoucí, chodila jsem na pouť s dětma. Musela jsem je sice pořád hlídat, ale já byla zodpovědná, takže jsem na atrakce chodila s nima. Tehdy jsem si poutí užila asi nejvíc, pak to bylo horší - moji kluci poutě nesnášeli a tak jsem neměla s kým na poutě chodit.

Pak se mi oženil bratranec. Došlo mi, že se blýská na lepší časy. No jasně, když se ožení, bude mít dítě. A protože celá rodina poutě nesnáší, stanu se pouťovou tetou.
Musela jsem čekat další tři roky, než přišel potomek a další tři roky, než dosáhl věku, kdy už jsou ochotni mi ho (teda ji) půjčit. Bylo schváleno, že půjdeme na pouť a malá se už nemůže dočkat. Jen co se oteplí...

A v tom je právě háček. Pořád je zima jako na sibiři, jediný týden, kdy bylo teplo, byla Veronika na horách. Teď navíc začalo i pršet. A pouť končí v pondělí.
No dobře, já klidně počkám na příští rok. Od narození dalšího prcka, Martínka, je jasné, že mám vystaráno aspoň na patnáct let. Jenže Verunka všem vykládá, že spolu půjdeme na pouť a nemůže se dočkat. Co jí mám říct? Zas..ný počasí.