Rebe

Myslela jsem si, že takové autobusy už u nás nejezdí. Byla jsem naivní.
Věděla jsem, že o víkendu má být pěkná zima, proto jsem si zabalila spoustu teplého oblečení. Do autobusu jsem si oblékla jen manšestráky a triko, abych se moc nezpotila. Že to byla blbost mi mělo dojít už když měl autobus zpoždění. Ale vysvětlení, že mu zamrzly dveře mě nevarovalo. Ještě když jsem rychle nakládala, abych co nejdřív byla uvnitř a kdosi prohodil, ať se moc neženu, že uvnitř je stejně jako venku, nechápala jsem. Pak už jsem pochopila rychle, proč jsou okna zamrzlá a všichni i uvnitř sedí v bundách, čepicích a rukavicích a proč se někteří vrací do batohů pro další vrsty. Tedy, ne že by ten autobus netopil vůbec. Jenže teplý vzduch k nám hnal jen klimatizací, tedy těmi pidiotvůrky nad sedadly. Největší zima byla vepředu, kde seděl bratr a řidič. Škodolibě jsem to oběma přála.

Když jsme stavěli u motorestu v Kratinohách, měla jsem chuť jít si stopnout nějaké vytopené auto a vrátit se domů. Nakonec jsem ale musela uznat, že venku je ještě o něco větší zima než v autobusu. A tak jsem vytrvala a nechala se odvězt do hor. Stálo to za to, bylo nádherně, na sjezdovkách byl prašan a jezdilo se krásně. Jenže dobrodružství ještě nebyl konec.

Snad ani nebudu popisovat, že jsme odpoledne nasedli do vymrzlého autobusu, který nás měl odvézt do vyhřáté ubytovny. Odvezl, ale topení na pokojích bylo ledové. Tento problém jsme bryskně vyřešili odchodem do hospody. Ale to, co nastalo ráno, jsme tak rychle vyřešit nedokázali.

V devět jsme měli odjet na další den lyžovačky do Čenkovic. Za deset devět ale z řidiče vypadlo, že poddimenzoval množství fridexu a autobus zamrzl. Zalezli jsme zpátky do postelí a chlapi se vydali řešit problém - pod trubky naskládali dvouplotánkové vařiče, na motor foukali fénem a hlasitě si fandili. Celkem dobře vypadal nápad počkat, až autobus ohřeje sluníčko. Bohužel záhy vyšlo najevo, že parkujeme na severozápad od domu, tedy v místě, kam stín sahá až do pozdního odpoledne.
Řešení bylo jediné - popadnout lyže a vyrazit k vleku v nedaleké vesnici. Pět kiláčků dalo zabrat, ale stálo to za to, krásně jsme si zajezdili. V půl třetí jsme volali řidiči, jak je na tom, protože ve čtyři jsme měli být v asi dvacet kilometrů vzdálených Čenkovicích. Řekl: "Zavolejte za hodinu, to už snad budu vědět víc."

Nakonec to dopadlo dobře. Ve čtyři nastartoval, naložil nás u hospody, dovezl do chaty, kde jsme se převlékli a naložili věci, a dojeli jsme do Jablonného, kde už na nás v hospodě čekali běžkaři. Sice s dvouhodinovým zpožděním a zmrzlé na kost, ale přece nás pak tento autobus dovezl domů.