Rebe

Znáte ta jablka, kterým se říká andulky? Jsou světlounce zelená a příjemně kyselá. Někdo je nechal ležet na talíři v kuchyni spolu s cedulkou Nabídněte si.

A tak jsem si nabídla. A začala vzpomínat. Přesně taková jablka totiž rostla na zahradě za domem mojí prababičky v Olomouci. Jezdili jsme tam málo, protože to bylo daleko, ale vždycky to stálo za to.

Babička pekla úžasné koláče, nejlepší na světě. Hrozně mě mrzí, že moje děti je už neochutnají a budou si myslet, že moje babička a maminka je umí skvěle. Kdepak, na ty od prababičky nemají. Vždycky jsme si sedli na gauč v kuchyni, hřáli se u kamen, pili kakao a jedli tyhle úchvatné koláče. A pak jsme si hráli v pokoji, kde byly nádherné vyšívané polštáře, v předsíni visela spousta obrazů a na záchodě byla hrozná zima. A ráno nás budilo štěbetání vlaštovek, za domem rostly andulky a jahody a na půdě byla spousta starých hraček, se kterými jsme si tajně chodili hrát.

Myslím, že se tomu říká spouštěče paměti. Zkrátka, člověk si najednou z ničeho nic vzpomene na něco, co se stalo hodně dávno a na co už dávno nemyslel. Hezky to pámbů vymyslel.