Rebe

I kdybych nechtěla, musím stále myslet na to, že už brzo budu muset odjet a vrátit se zpátky do Čech. Přišly smutné chvíle, kterých jsem se předem bála - loučení s přáteli, kteří odjíždějí a které už pradvěpodobně nikdy neuvidím.

Včera jsem se rozloučila s Baselem, neuvěřitelně vtipným medikem z Izraele. Slíbil, že se určitě někdy přijede podívat do Prahy a vyměnili jsme si adresy, tak se třeba ještě někdy uvidíme. Dneska po večeři mi Miriam, moje sousedka, povídá - tak to už se asi neuvidíme, co? A já nevěděla, co říct.

A v pátek odjíždí Luca. Máme za sebou spoustu krásných i ošklivých chvil, spoustokrát jsme se pohádali a milion věcí mě na něm štve, ale stejně se děsím chvíle, kdy si řekneme - Tak se měj. A hezký prázdniny. Možná se ještě někdy uvidíme, ale každopádně, tenhle nádhernej semestr se už nevrátí.

Ještě nikdy mi semestr neutekl takhle rychle. A ještě nikdy mi nebylo tak strašně líto, že už končí.