Rebe

Ale kdepak, žádné romantické vyznání se nekonalo. Byla jsem v kině. S kamarádem. Na filmu s těžko uvěřitelnou zápletkou a vylhaným happyendem. Ale z téhle věty, kterou řekl své dívce jeden z hrdinů, se mi udělaly husiny za krkem a vlhko v puse. To je totiž přesně ono. Věta, která je tisíckrát cennější než nejisté "mám tě rád", povinné "miluju tě" nebo polibky na krk.

Ale možná mě to tolik dojalo jen kvůli tomu, jak to v mém milostném životě v poslední době vypadá. Po posledním měsíci (upřímně tedy spíš dvou) musím totiž na seznam nevhodných mužů připojit umělce. Lhostejno, zda jde o právníka, který si sem tam s kamarády zabubnuje, nebo úspěšného spisovatele, který se z nudy a nedostatku příležitosti zakouká do své redaktorky. Jsou to muži, kteří nevědí, co chtějí.
A když na to přijdou, nejsem to já...

Po docela dlouhý době jsme měla volnou neděli. Ale nakonec nejrozumnější, co jsem zvládla, bylo, že jsem si šla zaběhat. Pak už jsem se jen tak poflakovala. A to ne že bych neměla co na práci. Prostě jsem neměla náladu. A tak jsem nedělní večer strávila u televize u nějakého filmu s Richardem Krajčem. Příběh muzikanta, potácejícího se mezi alkoholem a ničím.

Film celkem nic moc, ale jeden okamžik mě rozezvučil. To když skládal písničku. Vždycky zadrnkal pár akordů na kytaru a zazpíval "A když to vzdám..." Víc nic, dál nedošel. Ale bylo vidět, že verš bude pokračovat. Nejspíš něčím děsně zásadním, jakože "...pohasnou hvězdy, zvedne se vítr a moře vystoupí z břehů, ptáci přestanou zpívat a z tvého oka ukápne slza..."

Nedalo mi to spát. Celou noc jsem si ten verš zkoušela doplnit sama pro sebe.
Nic mě nenapadlo.

Byly doby, kdy jsem měla jasno. V tom, co si myslím, čemu rozumím, co chci a tak. V poslední době mi všechno připadá relativní. Což mi taky dost ztěžuje psaní - v noci mě napadne téma, ráno při čištění zubů si to jakž takž sesumíruju, ale když večer otevřu blog, mám najednou pocit, že nemám co říct.

Ale to není jen můj momentální pocit. Dospívám k přesvědčení, že relativní je zkrátka kdeco. Vlastně i já - ve středu mi jeden kluk řekl, že jsem tlustá, v pátek zase jinej, že jsem hubená. A já si v neděli říkám, co je jim sakra do toho.

No nic. Začnu teď ještě trochu víc pracovat a třeba se mi vyjasní. A když mě napadne něco RELATIVNĚ rozumného, hodím to sem. Výhledově

Dneska v noci.
Nejdřív se zdálo, že prší. Na okně autobusu zůstávaly dlouhé cestičky a dlažba se vlhce leskla. Ale pak jsem si jich všimla. Sněhových vloček na konečcích vlasů. Byly maličkaté. A když jsem na ně dýchla, hned zmizely.
V tu chvíli mi to připadalo jako metafora.

Ráno jsem si uvařila silný kafe a kolem krku omotala oranžovou šálu. Je zase sucho.

Každou chvíli někdo umře. A každou chvíli umře někdo, kdo tady měl ještě zůstat. Já vím. Jenže... teď umřel Boris Rösner.

Když v Národním kvůli nemoci nemohl hrát v Pygmalionu, říkala jsem si, nevadí, počkám, až se uzdraví, a pak na to půjdu třeba třikrát. Spletla jsem se.
Když jsem si dneska pustila polední zprávy a slyšela, jak tam mluví o rolích, které hrál, ten minulý čas mě vyděsil. A věřila jsem, že se pletu. Bohužel, tentokrát jsem se nespletla.

Když jsem před nějakou dobou četla, že ani po svém onemocnění nepřestal kouřit, byla jsem na něj naštvaná - na to přece nemá právo, vždyť má takovou zodpovědnost vůči divadlu!
Vztek už mě přešel. Teď je mi jenom smutno. Pokaždé, když si uvědomím, že už se nikdy nebudu smát jeho Harpagonovi a plakat kvůli jeho Cyranovi, hledám po kapsách kapesník. Nechci být patetická. A nemám ve zvyku brečet kvůli lidem, které jsem ani neznala. Ale... no, asi mi něco spadlo do oka.

Nemůžu si pomoct, ale připadá mi, že monopol má devastující vliv, který přetrvává i dlouho po jeho zániku. Tak třeba noviny metro - dlouho to byly jediné noviny zdarma. Postupně jsme si je sice přestali brát z drátěných stojanů a začali vyhlížet človíčky v legračních vestách, ale jinak se jejich služby moc nezlepšují. Spíš naopak.

Tenhle obrázek vídám skoro každé ráno na metru - kameloti 24hodin a Metropolitního expresu stojí u vchodu do vestibulu, usmívají se a s pozdravem nabízejí i své noviny. No a kamelot s vestou metra zatím stojí uvnitř a s někým si povídá...

Možná to není chyba těch novin, ale pouze tohohle jednoho kamelota. Jen mě to tak napadlo...

Výstava o Karlu IV. skončila. Nejen já z toho mám ale pocit, že si Správa Pražského hradu jen odškrtla položku na seznamu výstav. Kdyby víc než o možnost chvástat se výstavou roku šlo o to výstavu roku opravdu uspořádat, mohlo ale asi všechno vypadat trochu jinak.

O nablblém systému rezervací a o předimenzování času vyhrazeném školám se toho napsalo dost. Tak jen dodám, že na prohlídce, na kterém jsem byla já, nezbyl po hodině času skoro nikdo. Naopak nás, kteří jsme se nenápadně plížili za exponáty, abychom v Obrazárně mohli zůstat déle než povolenývh devadesát minut, bylo asi tak promile. Z toho plyne, že systém napusť-vyžeň vedl k tomu, že výstavu vidělo mnohem méně lidí, než kdyby byl u vchodu turniket hlídající konstantní počet lidí uvnitř. Ale nešť.

Může mi ale někdo vysvětlit, proč stále nevyšel podrobný, odborný katalog? Proč vůbec nevyšel katalog v angličtině? Proč jsou v katalogu i na cédéčku i takové chyby, jako jsou převrácené obrázky? Proč neexistují pracovní listy pro dětské návštěvníky?

A hlavně, proč jsou na výstavách na Hradě stále místo kustodů jen "hlídači obrazů"? Nejen, že jsem u vchodu musela odevzdat pytlík od katalogu, protože s igelitkou se dovnitř nesmí, že mi další kustodka zakázala dělat si poznámky do katalogu (Psát se tady nesmí!) a další prudila, že ukazovat na obrazy můžu jen ze vzdálenosti pětadvaceti centimetrů. Hlavně ale vůbec netuší, co tam vlastně mají. Jasně, chápu, že je to otrava stát celé dny v tmavé klimatizované místnosti. Ale stačilo by jen trocha zájmu a vzdělání, aby, když se zeptám, kde je Kristus na Hoře Olivetské Mistra Třeboňského oltáře, když už nevědí, že na výstavě nakonec není, alespoň tušili, že to není socha ani malá kresbička.

Kdo ví, jak to vlastně všechno bylo. Snad jen červenky poletující kolem kostelní věže. Ale ty to nikomu nepoví, jen si to cvrlikají mezi sebou, když zpod aluminiového víčka vyzobávají smetanu. Jak jen to bylo v té písničce o pejskovi za výlohou – kroutí ocáskem, nebo vrtí?

Bylo nebylo, za horami, mořem a starou Anglií se do Irska zmítaného revolucí a republikánskými explozemi narodil chlapec. S kamarády si hrál na marťany a boj proti Anglánům a v klášterní škole se učil ručním pracím. Říkali mu Koťátko, po svatém Koťátku, učedníkovi nebo učednici svatého Patrika. Když ho nevlastní matka nachytala ve svých svátečních botách a sestřiných šatech a chtěla ho tak pro ostudu vyvést na ulici, řekl jen - Slibujete? A když ho po dalším výbuchu zkrvaveného vynášeli z hořícího klubu, do záblesků diskotékové koule volal – Foťte mě z té lepší strany!

Při svém pátrání po „Phantom lady“, která odešla do města měst, které nikdy nespí, a které ji pohltilo, potkal drsného rockera Billyho, John Joa v kostýmu křečka, kouzelníka Betieho a jen zprvu drsného policistu Wallise. U všech našel lásku, ale o té pravé slýchal jen v písničkách.

Ty nebereš nic vážně! vyčítali mu. Ale proč by měl, když na tomhle světě je všechno vážné. Vážné, vážné. Jako třeba hnutí hippie. Hudba. Showbiz. Nebo politika. A i když nejde stát stranou, když ti jednoho kamaráda zabije výbuch nálože kdesi v uličkách severního Irska a dalšího popraví republikáni, politika jen brzdí a odvádí pozornost od toho, co za to stojí. Třeba vydat se svou astrální cestou, u Marsu zahnout doprava a na Plutu si dát snídani...

Pro ty, kteří jsou mimo jako Koťátko – řeč je o filmu Snídaně na Plutu. Včera jsem byla v kině. V rychlém sledu jsem se smála, dojímala i bála. A zpívala si písničky, které tam bůhvíjak byly v každou chvíli přesně ty správné. A ještě doma v posteli jsem si připadala jako Forrest Gump nad čokoládovou bonboniérou.
Neumím psát recenze a stejně jako Oscar Wilde nejraději píšu o ničem, neb o tom toho vím nejvíc. Každopádně, i když tenhle film uvidím ještě určitě mockrát, už teď mě mrzí, že už to nikdy nebude poprvé...

Sprostotu nesnáším. A asertivita je tak uspokojující…

Přihnala se od kabinek a postavila se vedle fronty. To mi nevadilo zdaleka tolik jako pohled na chlápka, který přede mnou na pokladní pult položil asi tunu oblečení. Ale když se otevřela druhá pokladna a ona mrskla zadkem a přihnala se k ní, neměla jsem sílu mlčet. Řekla jsem jí Promiňte, ale tady je fronta. Když mi odpověděla, že teda máme stát u pokladny, aby to bylo vidět, musela jsem se usmát představě, že si myslela, že si tam jen prohlížím pokladní. Ta se mě ale zastala, takže jako první jsem platila já. Když jsem si do peněženky uklízela kartu, otočila jsem se tak, aby slečna předbíhalka utřela nos a k pokladně mohla ta, co stála za mnou ve frontě. Pokladní pochopila, takže když jsem vyjížděla po schodech, slečna stále stála u pokladny.

Vím, že je to neslušné, ale měla jsem chuť na ni ještě vypláznout jazyk a udělat dlouhý nos. Asi jsem jak malá. Ale stejně, když jsem viděla tu slečinku naštvaně podupávat u pokladny, měla jsem z toho větší radost než z toho nového prádýlka.

Inspirující úsloví… Nechtělo se mi riskovat, že mě někdo prokoukne a rozhodne se na nedělní vatře upálit zrovínka mě. A tak jsem s půdy shodila stoh sena, ze skříně vytáhla květovaný kabátek od pyžama a z lesa donesla pár kulatinek. Nakonec z toho všeho byla krásná čarodějnice, s kulatým bříškem a blonďatými vlásky. Moje nadšení bylo nakažlivé, a tak i přes vytrvalý déšť všichni vyrazili ke skomírajícímu ohýnku. Vydolovala jsem z něj pár jisker a zapálila čarodějnici vnitřnosti. Tetinka jásala, že takovou nádheru nikdy neviděla, a táta nadšeně mával žhnoucími zbytky čarodějnice nad hasnoucími zbytky ohně. Spálila jsem ji, potvoru!

Uznávám, není to zrovna ženská práce, pálit čarodějnice. Ovšem spravování krovů taky ne. A stejně jsem emancipovaně podkládala sloupky a zvedala příložky, až mi z toho ruplo v zádech. Asi pomsta malé čarodějnice…