Rebe

Milá Rebe, na tvou řečnickou otázku jsem se chytil jak štika na třpytku. Před nedávnem jsem se přemýšlení o vztahových záležitostech věnoval celkem intentivně, a to aniž bych o to zrovna stál. Tak se zkusím podělit o to, co mě napadalo, třeba o to budeš stát.

Velká láska nemusí být samozřejmě tragická, ale jsme občas tak hloupí a pošetilí, dokud se za to sami nevytrestáme, že se z romance tragédie stane. (Z romance komedie by bylo lepší řešení, ale bohužel )

To je vážně těžké, člověk si leckdy neuvědomí, že to, co prožívá, může být právě ta osudová životní záležitost. Trochu závidím výjimkám - ale pochopitelně jim to taky moc přeju. Jenže často to bývá právě tak, že se happy end nekoná.

Zamilujete se, ať náhle, nebo s nějakým vývojem, první měsíce jsou úžasné, nic se neřeší, neplánuje, na všechny strasti pramenící z čehokoliv je jeden lék, vzájemná přítomnost a láska. Časem přijde určitý stereotyp, stále ještě ale pohodový a nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo dojít k tomu, že se vaše cesty začnou dělit. Jenže postupem času trochu ustává komunikace i o těch obyčejných věcech, začnou pochyby (je to to pravé, chci s ní/m být navždycky? atd.), najednou navzájem zjišťujete, že chybičky, které jste první rok neviděli, nebo přecházeli s úsměvem a druhý rok jste je tolerovali, vás najednou začínají štvát. Ale nemluvíte o nich, protože si myslíte, že takový partner je a nezměníte ho, nebo ho třeba ani měnit nechcete, protože nevíte, jestli to ještě má smysl, a pochyby se prohloubí. Pochyby o protějšku, pochyby o sobě, pochyby o stavu, smyslu a budoucnosti vztahu. Přestáváte si druhého vážit, třeba jen v maličkostech, ale na tom všechno stojí, nejen v lásce. Málokdo je schopný o tom začít s druhým mluvit, i když třeba jsou oba v podobném stádiu. A vaše láska uvadá, endorfiny už si jdete vyprodukovat spíš sportem, protože ani milování už třeba není tak osvěžující, radostné a intenzivní jako dřív, streotyp proniká do všech sfér společného života. Potom se něco stane a vy se rozdělíte. Jedno z jaké finální příčiny, jedno kdo ten krok udělá první. Všechno může hladce proběhnout, jestli jste opravdu ten vztah vyčerpali a oba jste s tím smíření, jestli tam nezbylo nic, nebo minimum z toho, co jste tak skvěle cítili v počátcích vztahu. No ale občas tam jeden srdcem zůstává déle. Nebo dokonce oba.

Takže konec, nebo..? Říká se 'dvakrát do stejné řeky nevstoupíš' a jistě na tom je mnoho pravdy. Když se třeba po čase ukáže, že rozchod nebyl správné řešení, že jste si toho neprovedli navzájem tolik, aby nešlo odpustit, že i přesto, jak vypadala poslední doba vašeho soužití, k sobě cítíte tolik, že oba chcete toho druhého dál, nejde obnovit stejné stereotypy se stejnými vzorci chování. Budujete nový vztah, znovu se seznámíte, znovu spolu začnete chodit, znovu se poznávat. Pak je šance na happy end z druhého podání.

Jsou nejšťastnější ti, kdo tohle nemusí nikdy zažít, jsou šťastní i ti, kdo klinickou smrt lásky překonají a začnou, tak jako často pacienti po kómatu nebo těžké nemoci, ponovu, protože vědí, že opakování stejných chyb by vedlo ke stejnému výsledku. Ale šťastní můžou být i ti, kdo první týdny po rozchodu nespí a nejedí, přemýšlejí nad smyslem další svojí existence, obracejí se k alkoholu nebo jiným náhražkám štěstí a mají pocit, že už jiného partnera, než bývalého, v životě nemůžou a ani nechtějí potkat. Čas je skutečně lék, i když jizvy zůstanou a docela úplně zmizí sotva. Jen neřezat se znovu do stejného místa.

Vedle těch párů kolem tebe, kterým to teď nevychází, jsou určitě i další, které se právě dávají dohromady a mají šanci na happy end, tak jak o něm ty píšeš. Buď si jistá tím, že 'každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později' a zkus zapomenou na to, že výjimka potvrzuje pravidlo. Totiž kdo po moři touží, má naději.

/Umím být tedy ale nehorázný romantik )/

Štika? Spíš velryba
Asi je pravda, co píšeš, že mnohdy to, co člověk prožívá, může být právě ta osudová životní záležitost. A že je smutný, když to člověk pozná až poté, co vztah skončil. Ale zase, být bez takového toho závratného pocitu jistoty, že s tímhle člověkem chceš být, je smutné. Po čase se těžko bojuje s pocitem, že ti něco chybí.
Já prožila několik krásných vztahů, ale ke konci mi srdce netlouklo tak zběsile, jako když jsem si myla vlasy před prvním rande. A když jsem naposledy probrečela noc, bylo to kvůli chlapovi, který o mně nestál.
Ale nepřestávám věřit. Dík za tu naději…

Rozchody a smutek lidí jsou mnohem víc vidět a slyšet, ale je i spousta šťastných párů... A dokud budu znát alespoň jeden, tak ve štěstí věřím!
btw. Přece spolu nemusí hned umřít, podle mě za to stojí i pár let.. ať už skončí z jakéhokoliv důvodu..

Rádo se stalo, víra hory přenáší.

Pár let je samozřejmě taky fajn, ale po nějaké době a pár vztazích už si jeden říká, že by pomalu zakotvil
Ale samozřejmě, i svoboda svoboděnka má leccos do sebe.