17.01.06
Pátek 13.
Byl pátek. Bylo třináctého. Ráno jsem zaspala a cestou na záchod jsem se přerazila o koš na prádlo. Měla jsem se vrátit do peřin a celý den z nich raději vystrkovat jenom nos. Neudělala jsem to. Dokonce jsem si na večer domluvila rande. A tak se pokazilo, co jen mohlo. Takže v noci jsem místo sexu koukala do šera a přemýšlela, co se sakra stalo, že nám to nevyšlo.
Vlastně se nestalo nic světoborného. Vždycky, když se šťastně zamiluju, zdá se mi to totálně jednoduché, snadné a samozřejmé. Tak co řešit? Jenže, když se nad tím zamyslíte, každý z nás má kolem sebe stovky a tisíce lidí, s nimiž se potkává, mluví s nimi a s nimiž je mu dobře. Lidí, mezi nimiž se jednoho dne vyloupne jeden, který nebude jako ti ostatní. To, že se to stane ve stejnou chvíli i tomu druhému, to, že se právě tihle dva zakoukají do sebe navzájem, to je vlastně šílená haluz.
No, a někdy to stejně nevyjde, i když tu haluz utrhnou oba dva ve stejnou chvíli. Asi o nic nejde, děje se to stále, každou chvíli někomu. I mně už se to párkrát stalo. A taky už jsem mnohokrát zjistila, že když získám něco, po čem jsem toužila a o co jsem fakt stála, nemusí to být takové, jak jsem si představovala. V lásce to platí dvojnásob. A taky to dvojnásob bolí...
.: Komentáře :.
Pátek třináctého je jen pověra. I když osobně moc nemusím černé kočky přes cestu...
Nic si nepředstavovat, neočekávat, nejvíc snad jen v koutku duše si přát, tak se snažím já vyvarovat se zklamání. Ale samozřejmě, že nejsem úspěšný, jsem taky jen nestabilní emocionální bytost, ach jo.
Nic si z toho nedělej, sejdete se jindy a třeba to napravíte. Anebo to bude úplně jinak.
Ty mi snad čteš myšlenky!! ? Akorát to rande mě čeká až zítra... Tak uvidíme
A jinak čtvrtek 12. byl také totálně na hov..
2Tom: Taky strach a bolest ze zklamání řeším tím, že nic neočekávám. Ale pak je život hrozně šedivý, nevýrazný a stejně smutný... :/
Tak přeju, ať máš víc štěstí než my...
Myslím, že příště se do toho stejně zase vrhnu po hlavě. Jinak to ani neumím. A vlastně myslím že ani nechci. Taková jsem já.
Honzik: je to spíš o zklamání, která si připravujeme tím, že očekáváme určitý průběh nějaké události a ono je to pak jinak. Něco jiného je si přát, něco jiného je očekávat. Nesplní se přání, ok, nesplní se očekávání, je to horší. Spíš je to o tom brát věci, jak přicházejí a z těch pozitivních (i maličkostí) se radovat, z negativních poučit. Rozhodně bych neřekl, že to musí být život, jaký popisuješ, naopak, je dost pestrý.
Rebe: jasně, když už, tak naplno.